Čím to je, že obě strany těchto konfliktů jsou čím dál neschopnější vést civilizovanou debatu o faktech, událostech a jejich následcích? Proč jejich debaty čím dál častěji upadají do osobních útoků odvádějících pozornost od faktů zamlžujících realitu tak, že každá z obou stran z ní vnímá něco jiného?

Proč se obě vzájemně napadají za údajné dezinformace, „fake news“, „hybridní válku“ řízenou kdovíkým zvenčí? O čem se vlastně hádají? Jak a čím by se toto vyhrocení dalo zastavit, než vybuchne v otevřené násilí a občanské války?

Když si takovéto otázky nedovedou klást politici, kteří jsou za to daňovými poplatníky placeni, musí to za ně vydřít filosofové, spisovatelé a mediální sloupkaři, často zadarmo.

Laskavá ekofilie a pohrdavá ekofobie

Jedním z těch nejspolehlivějších dříčů je anglický konzervativní filosof Roger Scruton (nově titulovaný sir), v jehož asi už 40 knihách se člověk nevyhne pokaždé něčemu ne-li úplně objevnému, tak přinejmenším objasňujícímu, upřesňujícímu, zaostřujícímu nebo otevírajícímu pohled z jiného dosud nevnímaného úhlu.

Ve své nejnovější knize Where We Are (Kde jsme) sice analyzuje především rozpolcenost společnosti britské, ale jeho postřehy platí stejně pro celou západní civilizaci. Ta se zmítá v konfliktu, z něhož nebude moci vybřednout, dokud si neidentifikuje, kdo vlastně jej vytváří, kdo v něm proti komu stojí.

Dokud si nepojmenuje dva kontrastní zájmy, které byly vždy příčinou všech konfliktů včetně válek.

Scruton je nazývá řecky oikofilie a oikofobie. Je to pojmenování tak přesné a pro další zkoumání dnešního konfliktu tak nezbytné, že uděláme dobře, když je přijmeme za své a obecně použitelné. Oiko – transkribované jako Eko – známe už z ekonomie a ekologie a víme, že znamená něco jako domov, sousedství, lokální prostředí, obec.

Oikofilie tedy znamená laskavý vztah ke své lokalitě (kultura, zvyky, pravidla soužití, jazyk, zákony, politické uspořádání atd.). Oikofobie pak znamená vztah ve vyhraněnějším případě nepřátelský, v mírnější formě pohrdavý, v té nejmírnější formě lhostejný. Fobie není ani tak strach z něčeho, nýbrž přesněji pocit, jímž se něčeho štítíme a je nám to protivné.

Oikofilie vyrůstá z organického vývoje společnosti zespodu vytvářením „sousedství“ (neighbourhood), v němž organizace, pravidla a tradice vznikají z každodenního osobního styku, vzájemného poznávání a vzájemné loajality, která je přirozená a nevynucovaná, protože je společně prožívaná a beroucí v úvahu osobité odlišnosti jednotlivců.

Jejími výraznými prvky jsou věcnost, praktičnost a konkrétnost. Jejím vývojovým tempem je zdrženlivost. Jejím politickým vyjádřením je konzervatismus.

Mírotvorný patriotismus a útočný nacionalismus

Oikofilie přichází ve dvou podobách, které Scruton rozlišuje na patriotismus a nacionalismus. Rozdíl v nich nachází v tom, že patriotismus je láska a loajalita k lokalitě a zahrnuje i jiná v ní žijící etnika, jsou-li k této společné lokalitě stejně loajální. Nacionalismus je loajalita ke konkrétnímu etniku lokality, vylučující její jiná etnika, i když jsou k ní loajální.

Zatímco nacionalista cítí loajalitu jen k jednomu etniku, patriot může cítit lásku k několika lokalitám (a Scruton sám se přiznává, že od 80. let, kdy jezdil učit filosofii na tajné semináře v Československu, je i „českým patriotem“). Zatímco nacionalismus se může za vyhraněných okolností vyhrotit do válkychtivosti, patriotismus je vždy mírotvorný a válčí jen obranně.

Oikofobie buď takové sousedské vztahy nikdy nezažila, nebo se jich vědomě zřekla ve prospěch něčeho, co vnímá jako vyšší, nadřazené, nadosobní, nadlokální, univerzální, globální. Svou nadlokální společnost vytváří „sítěmi“ (networking) – třeba ve formě dnes dobře zavedených nadnárodních institucí – a její pravidla soužití vznikají shora, z teoretických ideálů a třebas i dobře míněného idealismu, který se pro organizační účely potřebuje měnit v ideologii.

Jejími výraznými prvky jsou abstrakce, sjednocování a „zestejňování“. Jejím vývojovým tempem je nedočkavost. Jejím politickým vyjádřením je progresivismus. Jejími nosiči jsou globalismus, neomarxismus, liberalismus a islám.

Základ demokracie a zdroj totality

Udržovat nadlokální společnost pohromadě si vyžaduje stálé vytváření takovouto ideologií inspirovaných a definovaných regulací, použitelných pro celou síť. Ty se pak stávají nepřáteli už existujících lokálních útvarů vzniklých „sousedsky“.

Nejvýraznější takovýto konflikt mezi organizacemi sousedskou a síťovou vznikl vstupem Británie (jejíž zákony se po staletí vytvářely sousedsky případ od případu takzvaným Common Law) do EU (jejíž zákony se vytvářely síťově na základě na většině kontinentu zavedených zákonů římských a napoleonských).

Oikofilie je základem demokracie, oikofobie je zdrojem totality. Dnešní krize Západu je způsobena příliš dlouhou nadvládou oikofobie. Pomalu rebelující oikofilie je jeho jedinou nadějí na záchranu, pokud zůstane patriotická a vystříhá se nacionalismu.

Po této Scrutonově identifikaci už nemáme výmluvu, že bychom nevěděli nebo se nedokázali rozhodnout, ke které straně patříme. Neboť jak napsal Dante, „nejpalčivější místa v pekle jsou vyhrazena pro ty, kdo v kritických konfliktech zůstávají neutrální“.

Kurasovy knihy jsou k dostání ZDE.