Chybologie (anglicky "wrongology") se zdá být nové psychologické odvětví, které vymýšlí mladá americká novinářka Kathryn Schulz ve své první a okamžitě bestsellerové knize "Being Wrong" - kterou si přeložme jako "Chvála omylu". Omyl z ní totiž vychází jako hrdina tvořivosti, vynalézavosti, svobody, dobrodružství a evoluce, podobně jako bláznovství bylo hrdinou renesančního bestselleru Erasma Rotterdamského, na nějž se autorka občas odvolává. Ten, jak historie ví, byl jedním ze stěžejních filozofických mezníků, který pomohl osvobodit mysl severních Evropanů od dogmatické "seriózní pravdy" a otevřel ji beztrestnosti "bludů", z níž vytrysklo protestantství, vědecká revoluce, tvořivý kapitalismus, osvícenství a svoboda vyznání a bádání. Jejich hnací silou bylo právo se mýlit a chybovat.

Bez tohoto práva by nevznikly dnešní vynálezy, které my pokládáme za samozřejmé, ale které kdysi stát, církev nebo škola blokovaly zákazem myšlení a bádání neodpovídajícího vládnoucí víře. Na toto právo jsme si dodnes stoprocentně nezvykli a stále trpíme strachem z chybování a neúspěchu, který nás paralyzuje a brání nám vytvářet to nejlepší, čeho jsme schopni a překonávat svá omezení. Čili se zlepšovat, růst, spoluvytvářet evoluci. A přitom chvála omylu pochází už od ranně středověkého teologa Augustina a jeho "chybuji, tudíž jsem". Omyl není jen něco, čeho se dopouštíme, nýbrž nedílná součást lidského bytí a psychiky.

Stále je pro nás psychickým traumatem přiznat, že jsme se mýlili. Stále raději bojujeme za svou pravdu a správnost, než abychom se z uznání omylu něco nového naučili. Děláme to v každodenním životě, v práci, rodinných vztazích, při vytváření přátelství a nepřátelství. V našich představách zůstává omyl něčím negativním a dokonce zlým. Slouží nám k tomu historické prameny (které autorka obšírně cituje) jako Tomáš Akvinský, pro něhož je omyl "abnormální, zavrženíhodný a porucha mysli", nebo Laroussův slovník z roku 1600 definující omyl jako "vagabundství mysli nepodřízené žádnému pravidlu". Je proto v našem vědomí spojován s ostudou, hloupostí, ignorancí, netečností, psychopatologií, morální degenerací, nepozorností, nezájmem, zbabělostí nebo naopak furiantstvím, emočním narušením, bigotností či předsudky. Samými negativy a zlem.

A to je ten největší omyl. Jak může být "abnormální" něco, čeho se všichni dopouštíme denně ve všech sférách svého života? Táže se autorka a nabízí nám alternativní pohled: "Omyl zdaleka není známkou intelektuální slabosti, nýbrž schopnost mýlit se je kriticky důležitá pro stav lidství. Zdaleka není morální vadou, nýbrž je neoddělitelná od našich nelidštějších kvalit: empatie, optimismu, imaginace, přesvědčení a odvahy. A zdaleka není známkou lhostejnosti nebo netolerance, nýbrž je nezbytnou součástí toho, jak se učíme a měníme. Díky omylu můžeme revidovat svoje chápání sebe samých a upravovat si svoje představy o světě." Omyl, dodává autorka, tvoří základ naší inteligence. A cituje k tomu definici Desacratesovu, podle níž "omyl není víra v něco nepravdivého, nýbrž víra v něco, co je postavené na nedostatečných důkazech".

Většina lidských konfliktů je boj pravdy proti pravdě, dvou neústupných přesvědčení, že my máme pravdu a vy se mýlíte – a naopak. Naše pravda nám dává povinnost váš blud vymýtit a je-li potřeba, s ním i vás, vaši civilizaci, vaši kulturu, váš národ. Toho je historie průběžným opakováním. Jenže víra, že omyl se dá eliminovat, zároveň obsahuje i přesvědčení, že lidské tvoření má nějaký ideální vrchol, k němuž se dá směřovat. Ne však vymycováním mylných teorií, nýbrž neustálým napravováním a tím postupným vystříháním chyb. V tomto pohledu na vývoj lidstva nás omyly od pravdy neodvádějí, nýbrž nás k ní kousek po kousku "pošťouchávají".

A s tímto vysvětlením se Kathryn Schulz pouští do oslavy omylu jako psychologického nástroje evoluce. Bez uznání omylu a napravování chyb se nedají udržovat lidské vztahy. Viz oblíbené úsloví psychoterapeutů "můžeš mít buď pravdu nebo vztah, ale ne obojí". Naše pravdy a správnosti jsou vždy postaveny na neúplných informacích a novými informacemi se obohacují, pozměňují, nebo kompletně mění. Zážitek omylu – tedy uvědomění, že jsme se mýlili – přichází dodatečně, až po střetu naší víry s realitou. Ve chvíli, kdy se ho dopouštíme, jej nevnímáme jako omyl, jinak bychom se jej nedopouštěli. Tím, že se jej dopouštíme a vědomě jej napravujeme, si dáváme šanci se ho příště vystříhat. A náš život se tím stává zajímavější, dramatičtější a dobrodružnější:

"Mít pravdu nás sice uspokojuje, ale je to nakonec statické, pouhé strohé oznámení. Mýlit se může být tvrdé a pokořující, někdy i nebezpečné, ale nakonec je to putování a příběh. Kdo by chtěl zůstat doma a mít pravdu, když si můžete nasadit brnění, vyskočit na grošáka a rozběhnout se objevovat svět?"

Naše vlastní vnímání světa nám dává iluzi, že jej vnímáme takový, jaký je. Do své víry ve správnost svého vnímání investujeme i hodně emocí, které bolívají, když se přistihneme při omylu. Z téže reality však jiní mohou vnímat prvky, které my jsme přehlédli a nezahlédnout ty, které jsme zaznamenali my. Je to proto, že vnímání každého je z praktických důvodů zúžené, filtrované našimi už nabytými znalostmi, zkušenostmi a vírami. Co s nimi neladí, naše vnímání cenzuruje. "Iluze," píše Schulz, "nás učí, jak se omylům stavět. Intelektuálně nám ukazují, jak i ta nejpřesvědčivější vize reality může byt odchylná od reality samotné a jak nás naše poznávací procesy mohou uvádět do omylů. Emočně jsou iluze vstupní drogou k pokoře."

Navíc, imaginace odchýlené od reality sjou užitečným tvůrčím materiálem umělecké tvorby, vědeckého bádání (mnoho vědeckých objevů a technických vynálezů vzniklo omylem) a podnikatelských nápadů. Omyl je příčinou veskrze příjemné emoce překvapení, které nám dává najevo, že jsme měli chybná očekávání na chybných teoriích.
Bez omylu by nevznikal humor a komedie.

Jestliže omyl je (viz Descrates) částečná pravda stojící na nedostatečné informovanosti, pak my řídíme celý svůj život a všechna svoje rozhodnutí samými omyly, protože nikdy nejsme o ničem stoprocentně informovaní, aby se později nemohly objevit další informace, které by naše rozhodnutí mohly pozměnit. Díky tomu je lidská tvorba nekonečně otevřená neustálému zlepšování.

Chceme-li se omylu co nejvíc vystříhat či snížit na minimum, musíme s jeho samozřejmou přítomností počítat, vědět, že jsme omylní a nežít v iluzi pravdivosti a neomylnosti, která nám znemožní své omyly vidět a napravovat. Jestliže věříme, že naše teorie stojí na dokonalých důkazech, pak musíme být také připraveni je revidovat, když zjistíme důkazy nové. Schopnost pochybovat (připouštět možnost omylu) je základním předpokladem spolehlivého hledání pravdy. "Naše oddanost nějaké ideji," cituje autorka amerického psychologa Rollo Maye, "je zdravější, ne když je bez pochyb, ale když je i přes pochyby."

Svým způsobem jsou všechny omyly projevem optimismu a naděje (autorka zjišťuje), neboť i když nás mnohdy omyly uvádějí v zoufalství, chybujeme z víry v sebe a svoji schopnost zlepšování. A ne-li ve zlepšení vlastní, pak alespoň v naději, že "někdo někde někdy bude mít lepší nápad". Jediný bezpečný způsob, jak zamezit všem omylům je nic nedělat, nic neříkat, nic nemyslet. Omyl jako fenomén je všudypřítomný a na rozdíl od jednotlivých omylů a chyb nevymýtitelný a pro lidskou existenci nezbytný.

Proto chvalme omyl, který je základem a podmínkou všeho lidského tvoření. A užívejme si ho ve zdraví.

Psáno pro www.ceskapozice.cz

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora