Čeština rozeznává zvědavost a zvídavost. Jak aplikovat tyto dva důležité pojmy na pejsky? Zvídavost, tedy ono neutuchající puzení po objevu něčeho nového a neobvyklého, je zřejmě daná všem pejskům bez rozdílu. Přinejmenším byla patrná na všech psech, se kterými jsem přišel do styku. Konec konců, to čichové skenování světa je charakteristický psí rys a je zřejmým projevem zvídavosti. Kdo tudy šel? Odkud a kam?

Zvědavost bych charakterizoval jako rizikovější druh zvídavosti. Předpokládá větší aktivitu a ta někdy může zvědavce dovést do nepříjemných situací. Tak například – jdeme s Norou a Pepinkou a Gari kolem pozemku, kde dlaždiči kladou žulovou dlažbu před garáží. Pepinka a Nora se podívají, jak by ne, jsou zvídavé.

Ale Gari je zvědavá a chce zjistit, zdali se dají se žulovou kostkou dělat takové zajímavé věci jako s míčkem.

Kolektivní prasení

V soutěži o nejzprasenějšího psa suverénně vyhrává Nora. Onehdy jsme byli na výletě v pěti psech, Nora s Gari, Fanánek s Pepinkou a Bertík. Byl to dlouhý výlet a Nora postupně nabalovala kdejaký hnus, nakonec se vyválela ve shnilé trávě, takže byla napůl zelená. No a vše vrcholilo u potůčku s bahnitou vodou. Zajímavo, všech pět do něho postupně naběhlo, ale kdo myslíte, že byl nejvíc černý?

Chvála bohu za mycí kout v garáži. Irisku jsem se něco nanosil do patra do vany! Natáhla vždycky ty svoje špinavé hnáty a hrabala jimi ve vzduchu v naději, že zasáhne stěnu. Ne moc přitažlivá představa, že bych takhle nosil dvě psice, nejdřív Noru a pak Gari... Máme mycí kout a basta.

Pravda, ty ksichty, které ty naše potvory dělají, když mají do koutu vlézt, jsou taky děsné, ale pořád je to lepší než zápas se zabahněným psem na schodišti.

Když vleze kam nemá

Aby nespadla do jezírka, to je jedna ze starostí kolem Gari. Jezírko malinké, zahradní, na utopení všetečného štěněte až moc dobré. Ještě na Mrázovce mi spadl Bart do bazénu a já skákal oblečený lomeňáka, v kolmých stěnách bazénu pes nemá vůbec žádnou šanci. Do jezírka zahučela Nora, pila a uklouzly jí nohy. No a Gari taky pokládá pití z jezírka za elegantní počínání hodné pravé dámy.

Nestalo se to a doufám, že nestane. Onehdy skočila ze zídky do opuštěné zahrady pod úrovní cesty. Taky to byl elegantní skok. Pokusy vylézt nahoru vypadaly podstatně méně elegantně a bez mé pomoci by asi dopadly všelijak. Ale na to "jak zpátky" se obvykle nemyslí a to není pošetilost typická jen pro pejsky.

Vlčáků se nebojíme

Tedy, jak kdo se nebojí. Nora ano, Gari ne. Tedy, bojí se, ale jen trochu. Předmětného vlčáka jsme potkali v sobotu v Novém Okrouhlu, docela na konci osady. Byl nadšený, když viděl společnost, a Gari se po chvilce strachu skamarádila a velmi brzy zapátrala po pejskově misce se žrádlem. Nora zatím kroužila kolem a tvářila se starostlivě.

Ke starostem byl celkem vzato důvod, jak totiž sdělil vlčákův pán, nedaleko odtud bydlí dvoumetrákový kanec samotář, ne moc vrlý. Možná dokonce, že jsme narazili na jeho stopy. Na nedalekém poli se táhly nepravidelné brázdy si vyryté řady a v nich jakési stopičky. Zanechal je tu kanec?

Možná to byli Mimozemšťané. To bych se zase tvářil starostlivě já.

Když on je fakt velikej

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena