Po návratu cítím povinnost vyznat se z příhod strýčka Podgera, tedy přiznat se k přehmatům a zmatkům: ale ony nebyly, nic jsme neprovedli, letadlo neprošvihli (jako posledně...). Byli jsme do neděle v Izraeli, cestovali a fotili a koukali kolem sebe. A nic pro Podgera a jeho historky. Jenom snad, když jsme vraceli auto do půjčovny na letišti Ben Guriona.

Je to hodně velké letiště a cesta k němu hodně složitá a označení hodně zmatečné a byly tři hodiny ráno a to našinec není nejčilejší. Po dlouhé anabázi jsme konečně dorazili k parkovišti Car Return, firma Eldan. A on to byl Terminál 1 a ne Terminál 3, ze kterého jsme odlétali!

Nicméně jsme zde s našimi pejsky, ty mezitím hlídala Anna Marie s Radkem a život nadále poplyne, jak má.

Napínavé hodiny

Udělalo se hezky, jaro už je nikoli jen kalendáře, takže se Ljuba rozhodla natřít olejem naši terasu před domem. Natřená terasa. A co pejskové?

V tom je právě ten háček. Máme sice pozemek rozdělený, přední zahrádka přiléhající k ulici je oddělena od pobytové zadní zahrady plůtkem a vrátky vlevo i vpravo, nicméně pejskové, a mezi nimi obzvláště Nora, vynikají bezmeznou trpělivostí a zvídavostí. Stokrát můžete vrátka zavřít, ale stačí jedno opomenutí a pejsek to vystihne. Zdánlivě by mu mělo být jedno, že do zadní zahrady nesmí – už proto, že ta přední je v kontaktu s ulicí, s chodníkem, s lidmi po chodníku kráčejícími, na ty možno štěkat a děsit je. To všechno je pěkné, ale nevyváží to zásadní atraktivitu zadní zahrady: je zakázaná.

Naposledy jsem vrátka kontroloval před dvaceti minutami. Zítra uvidím, zdali jsem byl úspěšný. Pozná se to podle toho, zdali se na ploše terasy objeví otisky tlapek či nikoli.

Vítání v oslabení

Vrátila se Ljuba z města. Slyším auto, harašení vrat, jdu naproti, se mnou Nora. Vítáme příchozí. Ta se diví: kde je Gari?

Leknutí. Jak to, že tu není Gari? Má pořád tu špatnou tlapku, jestli se jí něco nestalo... Spěcháme chodbou.
V kuchyni stojí tvor podobný mravenečníkovi.
Je to Gari. Ležela u mě v pracovně na kanapi, když uslyšela Ljubu, šmejkla sebou, zamotala se do mé mikiny a jak se chtěla rozmotat, navlékla si rukáv na hlavu. Bůhvíjak se dostala po schodech dolů a doputovala až do kuchyně a tam zůstala stát a čekala, až ji někdo vysvobodí.
Ještě že se nepřizabila. Bylo by to v jejím stylu.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena