Zpátky z cest
Po návratu z cest vždy ujišťuji laskavé čtenáře, že je nebudu obtěžovat vyprávěním o cestování (a slib obvykle poruším přinejmenším na pár dní). Slib tedy opakuji a opravdu nebudu obtěžovat. Jen se pozastavím nad útrapami letecké dopravy, jež jsou přímým důsledkem islamistického fanatismu. Samozřejmě, že "orgány" jsou rády, že mohou dávat najevo svoji moc. S obrovským nadšením zabaví z kabelky řasenku coby nástroj ohrožující bezpečnost Spojených států. Samozřejmě, že s nadšením donutí stařenky capat magnetickým rámem bosky. To vše se dá pochopit a omluvit. Ale co mi přišlo hodně orwellovské a hodně mi zvedlo žaludek, to je opakované hlášení, že "nevhodné komentování a vtipkování může vést k vašemu zatčení". Tak to už je opravdu Orwell. Můžou se mi trubičkou koukat do prdele, jestli tam nepašuju antrax, ale že mě zatknou, když se při tom ušklíbnu, to je opravdu syla. Bohužel se naplňuje mé proroctví ze září 2001, že terorismus celkově zhorší svět a že se to zhoršení bude týkat i tak svobodné společnosti, jako je americká. S trpkostí vzpomínám na odmítavou reakci ctihodného kolegy, který strávil v USA desítky let a tudíž má větší gebír na posuzování tamní situace než já. Ten mi oponoval, že americká společnost je natolik svobodná, že nic podobného nepřipustí. Ale ano, připustila, pane profesore. Už nesmíte vtipkovat, nebo vás zavřou.

To by bylo něco pro Iris
Jsme zpátky z cest po Kalifornii a život se vrací do normálu. Sice jsem dnes zase vstal ve čtyři ráno - ten čas se mi pořád nějak nedaří srovnat - ale už jsem celkem v pořádku. Iris je ráda, že jsme doma (hlídala ji Anna Marie) a teď mi leží u nohou a pomáhá mi psát.
Vzpomněl jsem si na ni častokrát za těch čtrnáct dní. Měla by těžké živobytí, kdyby byla s námi. Tak především, vodítko je předepsané prakticky všude. Nevím, jak bychom to dělali s její "běhací potřebou" , kdy třicet kilometrů pro ni není žádná míra! Však jsem taky žádného lovečáka jejího typu nikde nezahlédl.
A pak ta zvířata... Jak asi by se tvářila, kdyby na parkovišti potkala jelena somrujícího krmení? O veverkách pletoucích se pod nohy se nebudu zmiňovat, nebo o ptácích, kteří ve společenství králíků obsadí louži na silnici a v klidu čekají, že se jim budou auta vyhýbat - a auta se jim vyhýbají. Irda by jistě byla ráda s námi, ale pohled na jelena na parkovišti - pro ni, s vodítkem na krku - by znamenal pravá Tantalova muka.

Autem po Americe
Během posledních čtrnácti dní jsem najel spolu s ostatními účastníky fotografické výpravy Institutu digitální fotografie IDIF skoro čtyři tisíce kilometrů. Vypůjčili jsme si tři auta a v nich jsme trávili dlouhatánské hodiny na amerických dlouhatánských silnicích.
Automatická rychlostní skříň, to byla první lahůdka. Zkušení řidiči mi říkali: levou nohu si přivaž špagátem, nejlíp za krk. Což z mnoha důvodů nešlo. Takže se několikrát stalo, že jsem "sešlápnul spojku", což byl ve skutečnosti brzdový pedál velikosti válu na nudle - naštěstí v malé rychlosti, takže moji spolucestující jen kejvli hlavami a pak jim zbylo dost sil na to, aby mi spílali.
Speed limit - tedy omezení rychlosti permanentně sledované radarem, případně z letadla (prakticky pod každou značkou je takové upozornění a taková značka je podél silnice v rozmezí dohozu kamenem) je zde podivuhodně příjemný a rozumný. Obvykle je to 55 mil, což je zhruba 90 km/hod, kde je třeba, klesá - v kritických místech 25 mil (45 km / hod) a absolutně zřídka 10 mil. Těch 25 mil je například v oblasti školy - s přípodotkem, že je to omezení "pokud jsou přítomny děti". Takže v jedenáct v noci se nemusíte bát, že vás číhající policajt zkasíruje. Všichni limity dodržují, takže se skoro vůbec nepředjíždí. Organizace dopravy je rozumná, lidi jsou rozumní, takže těch skoro čtyři tisíce kilometrů jsem odjezdil bez pocuchání nervů. Za tu dobu jsem viděl jediného magora (na dálnici) a jednu bláznivou ženskou, která o zlomkrk předjížděla na klikaté silnici podél moře.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena