Bylo to tak: Gari s Norou běžely napřed, za nimi Dominika na kole a vzadu já s nordic hůlkami v rukou. Uslyšel jsem štěkot. Zvláštní, hodně silný, hrozivý. Takhle naše pejskyně neštěkávají, uvědomil jsem si a vyrazil, co hůlky stačily.

Dominika pak hlásila, že se objevilo zvíře, s huňatým ocasem, zrzavé, kmitlo se na cestě a zmizelo ve křoví. Ona má za to, že to byla liška. Ruku do ohně za to nedám, neviděl jsem to. Jen jsem slyšel Gari a Noru štěkat tak, jak to nikdy nedělají.

Návrat mokrých psů

Od konce června bylo nepřetržitě hezky až krásně až nesnesitelně slunečno až vedro a teď bác, začalo pršet. Při dolování myšiček na sklizeném poli byly naše pejskyně v oblaku zvířeného prachu. Z pole se prášilo ještě po prvním dešti, málo platné, ona ta voda vyžaduje určitý čas, než promění vyschlou půdu na blátíčko.

A podařilo se.

Včera jsem po té dlouhatánské době hnal domů dvě černé mátohy. Naštěstí neztratily návyky a šly skoro dobrovolně do sprchového kouta v garáži. Nora šla dokonce první a co je hodno zaznamenání, byla míň zablácená než Gari. Ta vždycky v prasectví pokulhávala za svou starší kamarádkou. No a vida, učeň předčil mistra.

Tančit v dešti

Pejskové se podobali kapkám na rozpálené plotně. Běhali po poli v půlkilometrových rozkmitech a v lese jsem je viděl kmitat mezi stromy jako bílé mžitky. Pak zezadu slyším dusot kavalérie, to běží Nora s Gari, obě tryskem, proletí kolem mě a opět to tetelivé kmitání a další vlna dusotu.

Napadlo mě, že za ty vedřinové týdny do sebe naakumulovaly energii a tu teď vybíjejí.

Odpoledne to nebylo jiné. běhaly, jako kdybych s nimi nebyl ani ráno, ani včera, jako kdyby byly týden zavřené někde ve sklepě.

V podvečer se Ljuba vrátila z práce a šla s pejsky ven. Vrátila se a měla na čele napsanou výčitku.

“Ty jsi snad s nimi vůbec nebyl,“ pravila. „Byli jste vůbec na procházce?“

O chytrosti

Naši pejskové mají u prosklených dveří na zahradu každá svoje křesílko. Je to chytrost, protože mají svoje křesílko a nelezou na naše lidská křesílka a na kanape.

Jedno křesílko je prémiové, protože je blíž ke dveřím a je z něho líp vidět na zahradu. To je taková chytrost. Zpravidla ho zabere Gari. Moc dobře ví, že je z něho líp vidět na zahradu. Obě přijdou do místnosti a Gari šup, už je na prémiovém křesílku.

Tam se zavrtí, přetáhne si deku přes hlavu a spí. To je taková její chytrost.

A co Nora? Ta sedí na neprémiovém křesílku, hledí na zahradu přes záda zakuklené Gari a přemýšlí o chytrosti.

Návštěva

Pejskové mají povyražení – na prázdninách je u nás Dominika a dnes také její kamarádka Sylva. Ta se už dopředu bála, že na ni budou pejskové štěkat. Celkem oprávněně, hlavně Nora štěká na příchozí a dvojnásob štěká, když je to holčička a nese si igelitový pytlík. Ljuba se domnívá, že v jejím raném dětství muselo dojít k nějaké temné příhodě, v níž hrál pytlík osudovou roli.

Nicméně i pytlík překonán a pejskové a holčičky žijí v harmonii. Sylva udržuje kontakt s maminkou přes svůj mobil. Rodina je u O2, a tudíž byla postižena výpadkem, stejně jako já s Ljubou. Odpoledne přišla omluvná esemeska, podepsaná generálním ředitelem firmy. Už podruhé, poprvé to bylo bezprostředně po poruše. Sylvě cinkla SMS, díte se podívalo na displej, vidí omluvu, podpis generálního ředitele.

Dítě se podivilo:
“Proč se zase omlouvá? Vždyť už jsem mu odepisovala, že mi to nevadí!“

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena