Onehdy jsem si uvědomil, že schody jsou přirozené cvičební náčiní, a tak tedy do své břežanské pracovny už nejezdím z garáže výtahem, chodím po schodech. Přitom Nora se dlouho výtahu bránila, nechtěla jím jezdit a zatímco já se hrabal nahoru kabinou, ona už byla přede dveřmi. Nakonec se přestala výtahu bát a naopak se hrne dovnitř jako stará výtahářka. Nicméně nenamítala, že se bude chodit pěšky po schodech. Je jí to v podstatě jedno.

Až včera... Vyjdu z garáže do přízemí, Nora se mnou. Pokračuji do patra, načež se Nora zastavila a vyjeveně na mě koukala. Marně jsem ji přemlouval, lákal. Musel jsem se vrátit a z přízemí do patra jsme spolu vyjeli výtahem.

Očividně se bála. Teď mě napadá, že psím instinktem vycítila v konstrukci schodiště trhlinu. Anebo na schodech stál duch Bílé paní a ona ho viděla a já ne. Čerti vědí, co to do ní vjelo. Inu, je to psí psychika neboli psichika.

Odpoledne jsme ale už šli pěšky.
Bílá paní odešla anebo se rameno schodiště zacelilo, vyberte si sami pravděpodobnější možnost.

Zase ty schody

Tohle není příhoda, to je záhada: Nora se začala bát do schodů i doma! Někdy zůstane trčet dole a čučí nahoru a když se konečně rozhoupe, zabírá všemi čtyřmi, až jí drápky prokluzují a je to hodně dobrodružná cesta do patra.

Jak se to stalo? Že by snad spadla ze schodů? Takovému vysvětlení bych přikládal váhu, kdyby se bála chodit ze schodů dolů, ale s tím očividně nemá problémy. Navíc v Břežanech, jak už jsme psal, se nebojí použít schodiště z garáže do přízemí a problémy začnou až při cestě do patra.

Kdyby tak uměla mluvit, aby nám to pověděla! Jenže na druhou stranu, kdyby uměla mluvit, to by bylo pořád keců a repetění. Takže ať je to při starém, ono to s těmi schody pomine, včera večer už běhala normálně.

Bludička

Nějak se tu u nás rozmohly blikající obojky. Má ho také Idoušek neboli Idi, pejsek z rodu žíhaných šelmovitých, co vypadá jako pralesní zvíře a je hodný a Nora ho miluje.

Její láska se projevuje okusováním a Idoušek lásku opětuje. To se zase projevuje tím, že se před Norou válí na zádech, nejlépe v bahně a v louži. Takže průběhem procházky se z něho stává bahenní koule a nebýt blikajícího obojku, ve večerním šeru by nebyl vidět.

Domýšlivě bych si mohli myslet, že ten obojek vynalezli, aby kompenzovali následky vzájemné náklonnosti Nory a Idouška. Ale ne, oni ho vynalezli, aby kompenzovali smutnou skutečnost, že z našich lesů vymizely bludičky.

Kolečko

Než si pes lehne, motá se do kolečka. Říká se, že si jeho geny vzpomínají na doby, kdy se toulaly ve svém psu po stepi a než šly spát, donutily ho udupat trávu. Budiž, kdo nevěří, ať tam běží. Nora má taky geny, taky se točí do kolečka, v tomto smyslu je zcela nevýjimečný pes.

V garáži máme něco jako sprcháč na psa či myčku – je to nízká vyzděná vanička a máme tam vyvedenou teplou a studenou vodu. Moc šikovná věc na očistu zabahněného psa. Nora leze do vaničky skoro dobrovolně, nicméně před vaničkou udělá jedno kolečko, druhé, třetí, někdy i pět koleček.

Že by její geny vzpomínaly na doby, kdy předkové měli garáž s travnatým povrchem? Je to teorie pěkná, ale nějak se zdráhám ji příliš prosazovat.

Pepinka

No a je tu třetí do party! Fanánek dostal kamarádku. Věra mu ji vygooglila, její původ je stopován až někam na Slovensko, kde našli ve škarpě fenu se dvěma štěňaty, všechna tři zvířata zavřená ve škatuli. No a Pepinka je jedno z těch dvou štěňat, všechny tři se podařilo svěřit hodným lidem. Dopadlo to dokonce tak, že si Věra jela pro Pepinku do Okrouhla, to je naše sousední vesnice, chodíme tam na procházku!

Věra hned telefonovala, ať přijdeme, že má pro nás překvapení a že musíme vzít Noru. Takže bylo celkem jasné, o co jde. Pepinka je malinká, chlupaťoučká, čerti vědí, co se v její směsce všechno skrývá. Ljuba ji hned chovala na klíně a Nora se urazila a šla si ke mně stěžovat. Ale netrvalo dlouho a všichni tři se váleli na jednom kanapeti. V sobotu půjde Nora na celý den, už ne k Fanánkovi, ale k Fanánkovi a Pepince.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena