O pár metrů
Šel jsem dneska ráno po chodníku, ušel jsem pár metrů a bum, za patami mi na chodník spadl metrák ledu ze střechy. Kdybych se zdržel, kdybych si zavazoval botu anebo kejchnul nebo cokoli, spadlo by mi to na hlavu.
To jsou ty pošetilé úvahy. Kdyby se stalo to, co se nestalo! Kdybych vyjel autem o pět minut později, nenaboural bych se, stačilo by o deset vteřin později, možná...
Zkrátka, měl jsem kliku. A protože se smůla a klika vyrovnávají, musím si dát pozor. Takže zítra raději přejdu na druhý chodník a místo, abych se zdržel, přivstanu si, abych ten osud zmátnul.

Zatloukání hřebíku
Za mého dětství stále ještě přežívaly z dob první republiky háčky na obrazy: jednoduché, dvojité a trojité, tedy ohnutý plíšek s jednou, dvěma a třemi dírkami pro hřebíčky. Tyto hřebíčky byly ocelové, dlouhé a tenké, velmi špičaté, modře zbarvené. Mohly prasknout, nikdy se neohnuly. Do zdi se s velkou pravděpodobností nechaly zatlouct. Případně dokonce vytáhnout a zatlouct znovu.
Tatínek dával najevo, že je to pozůstatek starých solidních časů a že takové hřebíky se už nevyrábějí. Což byla samozřejmě stoprocentní pravda.
Zajímavo, že dodnes se nevyrábějí solidní háčky a hřebíčky na věšení obrázků. Naposledy jsme zápasili s věšením obrázku dnes odpoledne. Operace měla všechny nezbytné fáze: rozměřování, zatlučení patentního háčku (plastový s třemi malými a jedním delším), upadnutí háčku, vylomení koláče omítky, hledání sádry, nenalezení sádry, hledání viníka ztráty sádry (zbytečné, neboť viník jsem vždy já), rozhodnutí, že navrtáme díry, natlučeme hmoždinky a zavrtáme šrouby, šňůra od vrtačky nedosáhla k zásuvce, hledání prodlužovačky, nalezení prodlužovačky ve sněhu, hledání viníka, kdo nechal prodlužovačku ve sněhu (zbytečné, neboť viník jsem vždy já), rozměření, špatné rozměření, zjištění, že obraz visí nakřivo, hledání viníka (zbytečné, neboť viník jsem vždy já), nakonec zavěšení obrazu a radost z toho, jak jsme to pěkně udělali.
Musí to bejt? To opravdu není možné vyrobit to, co bylo možné dřív, tedy rovné, špičaté, tvrdé, do modra kalené hřebíčky?

Lovecké neúspěchy
Neměl bych to na Irdu prozrazovat. Tím spíš, že šlo o dva neúspěchy za jediný den.
Ráno: jdeme a u cesty křoví a před křovím si hověl zrzavý kocour. Iris ho zmerčila na třicet metrů. Zastavila se, zalomila tlapku a pak se rozběhla.
Kocour ji viděl, pozoroval, sledoval. Když se přiblížila na deset metrů, klidně vstal a zašel za křoví. Nevběhl tam - zašel. Iris proběhla kolem něho a pádila dál. Kocour stále týmž klidným krokem křoví zezadu obešel a odkráčel na opačnou stranu. Ne, to nebyl lovecký úspěch.
A večer jsme šli ve třech, Ljuba, Iris a já. Všude ticho, u cesty zasněžené pole, za polem les.
A najednou se z lesa ozvalo... Nebylo to řičení srnce, to zní jako štěkot. Spíš něco jako kokrhání, ale jinak, než "kykiriký", spíš jako "taktaktaktak". Že by tokání tetřeva? Vždycky jsem o tom jen četl, nikdy jsem v přírodě tetřeva neviděl, ani neslyšel. A Iris?
Zastavila se, zalomila nohu.
Do toho nepůjdu, rozhodla se. Lovecký neúspěch číslo dva - a zaplaťpánbu za něj.
Za ten první ostatně taky.

Zatočit kolečkem
Večer jsme měli doma pana instalatéra. Vyměňoval nám klozetovou mísu - k této operaci jsme se chystali čtvrt roku! Což mi připomnělo příhodu dávnou, velmi dávnou - před lety, kdy můj synek byl pachole sotva pětileté, jsem opravoval splachovací zařízení - nádržku jsme měli nahoře u stropu. Takže jsem si stoupl na mísu, laboroval s plovákem a rup, mísa praskla.
Láteřil jsem a přiběhl synek:
"Nenadávej, tatínku," volalo děcko, "koupíme si novej hajzl, ještě krásnější!"
Ano, to je slunný přístup k životu, tak se máme dívat na svět!
Zpátky k aktuálnímu klosetu (čti hajzlu). Na něm není nic zajímavého, snad jen to, že mi pan instalatér říkal, že novodobá splachovací zařízení jsou nesmyslně složitá a nedají se opravovat, výměna stojí pětikilo, kdežto dřív stačila gumička za padesát haléřů.
Došlo i na kotel. U něho máme čerpadlo. V noci, když je všude ticho, slyším čerpadlo hučet. Pan instalatér sňal kryt a zatočil maličkým kolečkem - to byl regulátor tlaku. Moc vysoký tlak - velké hučení, menší tlak, menší hučení. Tak je to prosté!
Proč jsem na to nepřišel sám?
Málo pokusů, málo laborace. A příliš velká úcta přes klosety a kotelním zařízením.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena