Kdekdo ví, že je Ljuba wu shu bojovnice. Až do včerejška jsem ale netušil, že dovednosti orientálních bojových umění se dovedou přenést telepaticky do psa. Tedy, do naší Nory. V čem to spočívá, to orientální umění? Vysvětlím na Bartově příkladu.

Bart nebyl orientální bojovník. Velký, těžký, silný. Vrhal se do boje s razancí tanku. Měl síly nadbytek. Dvacetikilová Nora nemá zlomek jeho síly a váží míň než půlku. Potřebuje wu shu.

Včera se takto utkala s černou psicí zhruba stejné váhové kategorie. Bylo to utkání trochu jako v kovbojce z třicátých let. Nora v bílém coby stoupenec spravedlnosti, černá psice byla pistolník zlého farmáře uzurpujícího zdroje vody na pastvině. Černá útočila. A dostávala na frak.

Při každém jejím útoku udělala Nora půlkrok stranou a nechala energii útoku vybít do prázdna. No a jak se ta zlá lokomotiva hnala kolem ní, ňaf a poznamenala jí kožich. Černá se otočila a znovu zaútočila. Úkrok a ňaf. Přesně jak to učí Mistr s bílým obočím z Tyrkysových hor. Anebo jak je to psáno v bojovém umění aikido. Protivníka pozoruj jako vzdálenou horu a využij jeho síly. Hadžime, Noro!

Putovní hnát

Před pár dny našla Nora v lese pozůstatky nějakého zvířátka, nejspíš zaječí zadní nohu. Už jsem o tom psal – jak jsme následujícího dne šli jinudy a hnát opět ležel na cestě, kam ho dopravil nějaký Nořin kolega. No a včera zase hnát na cestě, opět stovky metrů od místa, kde byl spatřen naposledy.

Asi by bylo nejlíp dělat, že to nevidím. Konec konců, co špatného je na hnátu? Vždyť ho mám v nohavici taky, dokonce opatřený vkusným kovovým kyčelním kloubem. Jediný rozdíl je, že se neválí na cestě...
Ale fuj, napadají mne morbidní myšlenky! Asi budu muset přece jenom hnát odstranit. Ale jak a kam? Hodit ho do lesa? Nebo ho mám donést domů a uložit do odpadu? A co kdyby mě potkali sousedi s hnátem v ruce?

Zesilovač

Gordon měl správně stavěné vlčí uši, pěkně do špičky tvarované, vytrčené kolmo od hlavy. Nora má uši visací, plácací, svěšené podél hlavy. Nezdá se však, že by slyšela hůř, než psi vybavení přirozeným naslouchátkem.

Tak třeba dnes ráno. Nora leží v pokoji na svém křesílku a podřimuje. Vařím si čaj. Varná konev hučí. Ljuba je s Norou v pokoji. Snažíme se udržet jakýsi dialog, ovšem ta konev fakt hodně hučí.

Co říkáš? Co? Neslyším. Ta konev strašně řve.
Tak nějak ten náš dialog vypadá. Do toho vysypu Noře do misky pár drobečků o celkové váze tří gramů. Nora se okamžitě probere a běží, aby zkontrolovala, jaké dobroty v misce přibyly.

Jestli ty její plácačky nefungují jako nějaký zesilovač.

Začala obleva

Je zde opět čas mokrých psů! Ještě včera Nora proplouvala návějemi jako hnědobílý ušatý delfín. V noci bubnoval na střešní okna déšť a teď, ráno, se dívám se značnými obavami prosklenými dveřmi na zahradu. Opticky to vypadá víceméně stejně. Sněhová vrstva tam pořád je, pravda, je teď nižší. Včera sněhová pokrývka dosahovala patronovi zahrady, zenovému mistru Ikjú, po ručičky, dnes ráno je má mistr po pás. Ovšem to, co je úplně dole, to se změní v blátivý koberec.

Půjdeme ven, někteří z nás budou běhat, jiní, třeba já, klouzat a tápat. A hlavní úkol zní – radovat se z procházky, ať je počasí jakékoli.
Těch jakýchkoli počasí si teď užijeme.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena