Elektrifikace proniká i do psího světa! Na večerní procházky dostávají Gari s Norou světelné obojky. Každý má vypínač, přesněji přepínač se třemi režimy, dva jsou blikací a jeden na stálé světlo – volíme ten třetí, asi jde míň na nervy. Nezdá se, že by jim světlo za ušima vadilo, dokonce bych soudil, že si na vlastní obojek nevidí.

Zato vidí jedna druhou a docela intenzivně se vzájemně prohánějí po poli. V noci jsou to někdy světelné čáry. A pak najednou jen jedna čára. Pravidla – a kupodivu – Nora vypne Garině její obojek, Prostě, rafne ji do vypínače a nastává obojková tma. Náprava je snadná, a pak jsou na poli opět světelné čáry, červená a modrá.

Houdini odhalen

Psal jsem tu, jak mi zmizela Garina, a ukázalo se, že je na návštěvě u sousedů a nikdo nechápe, jak se dostala dovnitř. Ono je to velmi jednoduché, stalo se to dneska znovu.
Vrátka nejsou zamykací zaklapávací, jen přibouchací. Zvenku, ze strany chodníku, stačí malý přítlak rukou, kolenem, ramenem nebo psím frňákem a z druhé strany holt se to musí táhnout k sobě, což pes neumí.
Až se to Gari naučí, přestane být bezpečno, protože bude umět otevírat šuplata. Takhle je to jen jednostranný Houdini, nikoli ještě Arsene Lupin.

Noční procházka

Přes den teplo a v noci mráz. U nás na vsi je to všechno pořád ještě bílé, ovšem přestalo to být měkoučké, nadýchané, neřkuli prachové. Cesty se proměnily v ledové pásy a sněhová pokrývka polí je krytá tvrdou houbovitou krustou. Pejskům je to jedno, ti běhají po poli – jakkoli je to divné – stejnou rychlostí, nejdřív Gari honí Noru a pak si vymění role.

Cestám se vyhýbám, jsem moc rád, že chodím po té krustě. Právě jsem se vrátil z večerní procházky. Svítí Měsíc, pole se leskne, jako by to byl nějaký stříbřitý záliv. Připadám si, že kráčím po vodě, a v jistém smyslu to tak i je. Jenomže ta voda křupe a kolem mě se kmitají světelné čárky, červená a modrá, jednou vpředu ta, podruhé ona.
Je to taková technologicky podmíněná poezie.

Bludička v tmách

Už jsem se tu chlubil, že Gari a Nora mají pro noční vycházky svítící obojky. Gari zlobivý červený, Nora andělsky modrý. Běhají po zasněženém poli a já mám přehled. Je to výhodné.

Takže jdeme po poli, zapnu Star Walk 2, vyhledávač souhvězdí, kochám se pohledem na noční oblohu, pak sklopím oči a vidím – modré světélko půl kilometru ode mne! Zatracená bestie! Příště ti dám zlobivý červený! Jak jen mohla tak rychle vzít roha? A co tam vlastně dělá, tak daleko?

Ohlédnu se, kde mám Garinu – a deset metrů ode mne září dvě světélka, červené a modré, Garina a Nora.

Byl to nějaký jiný andělsky modrý pejsek. Takto uklidněn mohl jsem se dál věnovat hvězdnému bádání. Star Walk 2 je super, za chvilku jste ve hvězdném nebi doma. Jen někdy vás zmatou modré bludičky.

Když taje sníh

Sněhová pokrývka už má trhliny, někde zmizela úplně, jinde je led. Není to snadné, natož pak ledabylé špacírování. Pejskové to nevnímají, ti mají náhon na všechny čtyři a nízké těžiště. Pobíhají vesele a netuší...

Netuší, že se blíží období bahenních psů a že to bude trvat tři, čtyři měsíce. Oni rozumějí lidské řeči, ovšem jen do určité míry. Dimenze budoucnosti je jim cizí. Slovo „bahno“ nepatří do jejich slovníku.

Až to přijde, prostě tu bude. Ty se postarej o bahno, pane, řeknou mi. Nám bahno nevadí.
Ostatně jako nám nic nevadí z přírodnin kolem dokola. Hlavně že se může běhat a dobře, když se najde něco k snědku.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena