29.3.2024 | Svátek má Taťána


BEST OF HYENA: To jsem byl hnusnej!

4.10.2013

Odpoledne jsem se zastavil v Bauhausu koupit osm miňonek svíček do lustru v kuchyni. U nás v Tescu mají jenom čiré, chtěl jsem matové. Tak to jsem si dal! Bauhausový pán mě poučil, že matové miňonky svíčky se nevyrábějí, a mám tedy na výběr mezi šetřivkami za sto pade, ale ty pomalu nabíhají, a LEDkami za dvě stě čtyřicet. No a když jsem stál před touto Sofiinou volbou, zavolala mi slečna z peněžního ústavu a jestli mám chvilku času.

Nechtěl jsme být hnusnej, a tak jsem povídal, že si čas udělám, pokud ovšem mi nenabízí půjčku.

"Ne, ne," ujišťovala.

"O co tedy jde?"

"Máme nový produkt. Nabízíme vám kartu a na tu můžete nakupovat a nemusíte mít peníze..."

"Já mám peníze."

"To nemusíte mít vždycky."

"Pak si ale nic nebudu kupovat."

"S naší kartou můžete!"

No a to mě fakt přestalo bavit – a teď nastala další volba: mám utnout to nešťastné děvče které je zaměstnané tím, že přemlouvá lidi, aby zabředli do dluhů, anebo mám tu její litanii poslouchat, abych jí udělal radost – a možná někdo stopuje, jak dlouho někomu hučí do ucha a podle toho je prémiovaná a třeba šetří na lampičku a v ní bude svítit miňonkami a netuší, že je ekologisti zakázali, a bude přemýšlet, jestli si pořídí šetřivku za sto pade anebo LED za dvě stě čtyřicet...

Nakonec jsem ji přece jen utnul s trýznivým vědomím, jak jsem na to děvče hnusnej. A koupil LED, bez karty. Za trest.

Radovánky skončily, takže - do práce!

Když napíšu "do práce", znamená to, že se vracím k práci na románu. Píšu ho už tři roky (nebo jak vlastně dlouho, už sám nevím) a jmenuje se Tajemství pěti světadílů. Steampunkový epos o pěti dílech ve dvou knihách na vernovské motivy, objeví se tam aspoň ve zmínce každá verneovka s cyklu Podivuhodných cest.

Mám už toho napsaných nějakých osm set stran, přes léto jsem si udělal pauzu, abych dovymyslel, o čem to vlastně je – a zadařilo se a už to vím! Musím to ale drobátko přepsat a do toho se pouštím dnes.

Ale proč o tom píšu na tomto místě, kde se objevují texty více méně podgerovského typu?

Protože... inu, Podger... Včera jsem zapojoval dráty na lustru, jeden drát jsem zkoušel oholit, izolace byla potvora zatvrdlá, pochopitelně nemám elektrikářské oholovací kleštičky, dělal jsem to takovým tím žiletkově ostrým knejpem a šmik, fik, knejp byl v prstu. No jo, ale já píšu třemi prsty: ukazovákem a prostředníkem na pravé ruce a ukazovákem na levém. Tak jsem se to naučil v devíti letech na maminčině psacím stroji Mercedes No 5 a zůstalo mi to a odhaduju, že se to jinak už nenaučím. Všechno, co jsem kdy napsal, a není toho málo, napsaly ty tři prsty. No a já se do jednoho fiknul, přišel jsem o třetinu výkonu!

Hm... Teď přeháním. Tenhle text jsem napsal třemi, nikoli dvěma prsty. A na klapkách na levé straně klávesnice nejsou krvavé šlápoty. Takže, fik nefik, nadále volám "do práce"!

O telefonování

Někdo vám zavolá. V deseti případech z tuctu se zeptá: Neruším?

Tohle přišlo až s mobilními telefony. Možná dokonce, že je to rituál starý jen několik let. Taky jsem oslovoval volané "neruším", ale pak mi došlo, že pokud je dotyčný v situaci, ve které nechce být rušen, přepne si telefon na letový režim nebo aspoň vypne zvonění a nechá si vibraci. Takže nikdy neříkám "neruším". Prostě někam volám a pokud protistrana připustila, abych ji rušil, je to její problém.

Jak se ozvat, když mi někdo zavolá?

Navykl jsem si na větu:

"Dobrý den. U telefonu Ondřej Neff."

Říkám to pomalu a zřetelně.

To proto, že dřív, když jsem se ozýval řízným "prosím", nastalo ticho. Počkal jsem a podrážděně štěkl: PROSÍM! No, nebyl to dobrý začátek hovoru. Ono tedy to teď není o moc lepší. Řeknu svoje "Dobrý den. U telefonu Ondřej Neff" a následuje: "To je pan Neff?"
Co na to říct?
Taky je dobré, když někdo řekne:
"Slyšíme se?" Pak ten člověk mlčí. Jak mám vědět, jestli se slyšíme, když nic neříká?

Ale tohle jsou všechno maličkosti proti tomu denervujícímu nešvaru panujícímu za mého mládí. To zazvonil telefon, vy jste zvedli sluchátko a ozvalo se:
"Kdo tam?"

Nora ve výtahu

Zdánlivě nesmyslný titulek. Nora ve výtahu? To je něco jako suchý déšť anebo horký led. Nora přece nejezdí ve výtahu. Nora by nevstoupila do výtahu, ani kdyby tam ležel na podlaze věnec buřtů.

Tedy, takto to bylo – a už není. Předevčírem poprvé se mnou do výtahu vstoupila a včera dokázala, že to nebyl úlet, nýbrž změna postoje. Pravda, ještě to pokládá za vrcholné dobrodružství a je na ní vidět, že by nejraději vyklouzla ven skrz zavírající se dveře. Dělám nohama tak trochu hradbu, aby se o to nepokoušela. Nevadí, zvykne si.

Jestlipak bude vzpomínat: ach bože, to jsem byla pošetilá, když jsem pobíhala po baráku a po čuchu vzpomínala, kde ten můj pán má ten jeho ateliér, zatímco se on vezl v tom příjemném plechovém domečku se skleněnou stěnou, na kterém mi vadí jen to, že skrz tu skleněnou stěnu na mě čumí pes, který vypadá stejně jako já!

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena