Píšu tyto řádky večer – obvykle si nechávám líčení psích příhod na ráno. Jenže ráno jedu s autem do servisu na garanční prohlídku, a tak tedy pracuju v nestandardní hodinu.

Pejskové za standardní situace spinkají. Každý má svůj pelíšek, v určeném pořadí – oba spí v ložnici, blíže k Ljubě, přičemž Gari blíže k hlavě, Nora coby mladší člen smečky v druhém pořadí. Funguje to dobře, nereptají, spinkají.

Pokud ovšem nepíšu psí příhodu v nestandardní hodinu. To do nich vjela služební horlivost, pobíhají po baráku a řvou na neviditelné vetřelce. Jsou to tvorové konzervativní, jakékoli vybočení z řádu vnímají jako hrozbu.

Mají pravdu, jak víme my, konzervativci.

Jak jsme se báli rachejtlí

Ono tedy jak kdo, já s Ljubou docela málo, Gari o něco víc a Nora hodně. Silvestra jsme pojali pochodově, z domova jsme vyšli v deset, v 10.45 jsme byli v Olešku před hostincem U hada. Tam se připojili další pochodníci a společně jsme pak putovali do Davle do pizzerie Grado. Po obědě zpátky, Zlatým údolím zase nahoru do Oleška a pak už volněji, od jedné návštěvy k druhé. Pejskům se to moc líbilo, ale odpoledne, jak začalo padat světlo, bouchly první petardy. Od té chvíle se Nora stala přínožním pejskem, nehnula se ze svého stanoviště vždy mezi Ljubou a mnou. Gari se bála, jak řečeno, míň, ale taky se nevzdálila na víc než deset metrů.

No a když to pak kolem půlnoci vypuklo, to už jsme byli zalezlí a Nora po dlouhé době opět měla svoje místo pod dekou. Gari zůstala statečně ve svém pelechu, ani nedutala, pořádně zakuklená pod svou pokrývkou.

No a ráno? Báječná nálada, běhání, čmuchání. Nikde žádná rachejtle!

Kudy, kudy cestička

Je tu nedaleko Zvole, poblíž vesnice Petrov, vrch Ďábel. Na mapě je na něm umístěn geometrický střed Čech – čtu, že je odtud přesně 105 km k hranicím Moravy, Německa, Rakouska a Polska. O víkendu jsme se tam byli podívat. Na vrcholu 398 metrů vysokého kopce leží vodárna, pochopitelně oplocená. No a kde je plot, tam je i díra, a kde je díra, tudy vleze Nora. Marno jí vysvětlovat, že tam nemá z hygienicko-epidemiologických důvodů co dělat. Je uvnitř a Gari je vně. Gari zoufale běhá kolem a chce dovnitř za Norou, kdežto Nora už zapomněla, kde je ta díra, a běhá kolem a chce ven za Gari. No a vně toho všeho stojíme my a uvažujeme, co dělat – lézt přes plot a pak stěhovat psa?

Jak už to tak bývá, život si pomohl. Nora díru našla, ke Gari se připojila a uháněly pak pospolu vstříc dalším dobrodružstvím. Ta záhy nastala, když jsme se pak od Ďábla pokoušeli slézt do Zahořanského údolí, ale to už je jiná historie. Zítřejší.

Holmes super, ale proboha!!!
Bylo to moc milé, že ČT2 dávala v sobotu zbrusu nový díl seriálu BBC o Sherlocku Holmesovi – 24 hodin po uvedení v Británii. S perefektním dabingem a včetně implementované grafiky – titulky novin, nápisy uvnitř obrazu, vše bylo perfektní. Ze strany ČT dokonalá práce.

Díl byl taky perfektní, umístěný do 19. století, tedy dobovka, kdežto ten seriál je v současnosti. Velmi jsme si lebedili, ale ouha – oni do toho začali v poslední třetině plést současnou dobu a zamotali do toho nějaké opiátové vidiny. Urrgh... zničený to díl! Copak to jde, použít v detektivce motiv snu?

Musím škodolibě poznamenat, že to holt vyrobila státní televize, která zničila Top Gear, nejúspěšnější seriál všech dob, kvůli tomu, že se Jeremy Clarkson rozhněval na neschopného produkčního.

Je to tady

Vánoce byly na blátě a ledva se překulil rok, bílé svinstvo je tady! Napadlo ho u nás ve Zvoli pět centimetrů. Nezdá se, že by pejskové sníh nějak zvlášť vnímali. Běhají po sněhu stejně náruživě jako předtím po zmrzlé zemi a ještě dříve po blátě.

Osobně dávám přednost tomu střednímu stavu, tedy holomrazu. Nemusím po procházce pejsky čistit. Ten náš sprcháč v koutě garáže bude nějakou dobu nečinný. Ale jak tak koukám na předpovědi, nebude tam lelkovat dlouho.

K tomu Zahořaňáku
Včera jsme tady nakousl, jak to bylo na výletě na kopec Ďábel. Vraceli jsme se po cestě, která vede po jeho úbočí a začíná někde v Petrově. Nejdřív to byla široká cesta, dokonce zpevněná betonovými deskami. Pak to byla cesta prašná, pořád klesala, vedla mezi chatičkami vsazenými do stráně a najednou z ní byla pěšinka mezi chatkami a na zápraží jedné z nich zmizela.

Poslední fáze sestupu byla tedy velmi nedůstojná na pohled. Ovšem pejskové, ti byli nadšení. Když je příležitost, dělají všechno pro to, aby spadli z nějakého srázu. Tentokrát to měli nejen dovoleno, my je k tomu přiměli! Tedy, spadli... To je silné slovo. Oni seběhli s takovou grácií, že ve mně vzklíčilo temné podezření.

Někde v linii jejich předků musí být horské kozy. V rodokmenu o tom ale není zmínka. Což nic neznamená, znáte to, jak se maskují nežádoucí příbuzenské vztahy!

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena