Ten noční rituál už jsem tu jistě nejednou popisoval. Jdu sypat ptáčkům do krmítka semínka na ráno. Nora je z toho rozčilená. Kdysi dávno, když byla štěně a to už jsou skoro čtyři roky, jsme při sypání ptáčkům vyhnali z křoví kočku. Od té doby věří, že sypání ptáčkům rovná se hon na kočku a běsní při tom a skáče a šílí a vřeští a nenechá si to vymluvit.

Gari žádnou kočku při sypání nevyplašila, a tak se dívá na počínání své kamarádky s úžasem. Ráda by pomáhala, ale neví v čem a proč. Takže jen tak poštěkává a čeká na pokyn. Nedejbože, aby se do toho připletla nějaká kočka. Bylo by po rozpolcenosti a čekalo by nás dueto k ohluchnutí.

Jako malé děti

V pátek jsme s Ljubou vertikutili trávník. Vznikla z toho hromada suché trávy, pěkný kopec jí byl, uložili jsme ji na plachtu. V pondělí je tu ve Zvoli technický dvůr a lze tam suchou trávu odvézt. Takže jsem popadl plachtu za šosy a vlekl ji k vrátkům.

Nora okamžitě naskočila a vezla se, úplně jako když jdu s Dominikou nakupovat a ona naskočí na nákupní vozík. Vlekl jsem tedy plachtu, trávu a Noru a hned přiběhla Gari a chtěla taky povozit. Nora ji nechtěla na plachtu pustit a Gari ji shodila a tak se praly, dokud jsem plachtu neodvlekl k autu a nenacpal hromadu do kufru.

Proč se nedohodly? Mohly se střídat.
Protože jsou jako malé děti. A malé děti jsou jako dospělí, ti se taky nikdy nedohodnou.

Přilepený pejsek

Byl jsem s Gari a Norou uprostřed lesa, když se k nám přilepil pejsek. Znám ho od vidění, znám i jeho paní, nedávno jsem je potkal, pejsek na mě skákal a poťapal mě, takže tentokrát už jsem byl ve střehu jako detektiv Carter a útok jsme vykryl. Což nic neměnilo na faktu, že byl sám, bez paní. Ohledal jsme mu obojek, jestli tam nemá telefonní číslo. Neměl. Mimochodem, to je velmi užitečné opatření. Míval ho už Gordon a ví pánbůh, že to nebylo zbytečné.

Co s pejskem? Přilepil se, marné bylo moje volání do hloubi lesa. Už jsem byl připravený ho odvést do Zvole a tam naložit do auta a jet do Vraného, odkud zřejmě přišel. Jenže pak šli nějací lidé s pejsky ještě atraktivnějšími, než je Gari a Nora, a retrívřík se odlepil a u sousedů přilepil.

Věřím, že dobrodružství mu skončí dobře. A za to telefonní číslo bych se moc přimlouval. Nebo nějakou databázi pejsků, nějaký Google pro pejskaře, dám tam fotku a číslo, když ho potkáte, volejte, mohlo by to být místně omezené, chytrý mobil ví, kde jsme, a dovede si určit okruh dejme tomu pěti kilometrů, takže je zbytečné pátrat mezi pejsky v Jeseníkách a v Krušnohoří.

Zápas s hnusem

Jdeme lesem a najednou, jak jinak, Nora se parfémuje. Tiskne se krkem k čemusi na zemi a pak přiběhne Gari, vezme to do tlamy a běží s tím pryč, popoběhne, položí se a taky se parfémuje.

Běžím zasáhnout. Čert ví, co to objevily, byla to taková nějaká černá placička. Šlápnul jsem na to. Poodstoupily a dívaly se na mě:
„Tak to jsme zvědavý, co s tím uděláš, pane,“ říkaly mi.

Já teď klušu po lese s holemi nordic walking, takže jsem to nemusel brát do ruky. Nabral jsem to na špici hole. Ale co s tím? Pobavené ksichty těch dvou bestií mě znervózňovaly. Pokusil jsme se vyvěsit to na větvičku, ale nezdařilo se to. Placička spadla.

Nakonec jsme je zahnal svinským krokem pryč.

Vsadil bych se, že to zítra najdou... ale s kým se vsadit? Každý přece ví, že to zítra zase najdou.

Měl bych si vzít nějaké kleště nebo gumové rukavice.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena