Pamatujete na úvodní kapitoly Tří mušketýrů? D´Artagnan se vypraví do Paříže, aby tam udělal štěstí. Otec ho vybaví mečem, radami a také koněm. Ten má zvláštní zelenou barvu, a právě tato barva přivede mladého muže do prvního z mnoha konfliktů. Zelený kůň! Kdo to kdy slyšel!

A co zelený pes?

S ním je to složitější. Když takový pes, původně bílý, případně bílý s hnědými skvrnami, proběhne polem řepky, je žlutý. Teď ovšem řepka už z větší části odkvetla. Takže pes proběhne polem odkvetlé řepky a pozvolna se dostává na roveň d´Artagnanovu koni. Zelené má přední nohy, hruď a taky na čumáku je nejedna zelená skvrnka.

Lidi vyšlapali prostředkem toho pole cestu, ovšem Nora to pere příčně, cik cak. Nevidíte ji. Bodejť by jo, ta řepka mi sahá po ramena, když tou cestou jdu. To jenom uslyším zaharašení a před nohama se mi cosi mihne. Je to Nora.

Když z té džungle vyjdeme, já přímo, ona cikcakmo, je zase o něco zelenější. Naštěstí nejsem Gaskoněc a kdyby měl někdo poznámky na účet zelenosti mého psa, netasil bych meč, meče nemaje. A patrně bych řekl:

"Závidíte, pane? Tak pusťte svého psa do řepky!"

Kost na kost

Život s Norou je jiný, než byl s Iriskou. Ta byla věčně někde pryč a měl jsem starost, kde se ta holka fláká. Nora je taky věčně pryč, ale starost má ona, kde se flákám já. Pohybuje se rychle, tedy hodně rychle, dejme tomu jako rychlíková lokomotiva. To se o mně říct nedá a z toho vzniká ten prostorový nesoulad. Ale jelikož si starosti dělá Nora, periodicky se vrací, aby se přesvědčila, KDE se tak nesnesitelně pomalu vleču.

Včera mě takhle kontrolovala v poli řepky, už jsme tu o něm psal. Rostliny jsou vzrostlé, mám je po prsa, polem vede uzoučká cestička, den ode dne víc připomínající tunel. A najednou z toho tunelu se vyřítí, ne, ona doslova vystřelila, tedy Nora, a plnou rychlostí mě nabrala do levé nohy. Ani jeden, ani druhý jsme neměli čas uhnout. Naštěstí to šlo trošku na stranu, bůh ví, jak bych dopad, kdybych to dostal napřímo. Nora přece jenom váží svých jednadvacet kilo. Byla to rána, Nora ani nekvíkla. Měl jsem starost, jestli se nerozpadne na dva kusy, ale nerozpadla. Má tuhou podstatu, ani nekulhala. Snad mě bude příště kontrolovat opatrněji. Žádné následky tělesné ani psychické ta srážka neměla. Soudím tak z toho, že po návratu jsme sehráli partičku norského fotbalu (tahanice o balón s tahacími lany) a nechali toho až po setmění.

Složitý propletenec

Na podvečerní procházku Nora už ví, kam zamířit. Neběží k lesu, třebaže tam tak jako tak skončíme. Utíká na druhou stranu, tam bydlí Sally, její kamarádka. To je ten retrívr, kterého jsme venčili, když nám odešla Iris a byli jsme bez psa. Jsem tam domluvený, že můžu Sallinku vyzvednout a jdeme pak na procházku společně. Jenže o ulici dál bydlí Beníček, kokršpaněl, a s ním si Nora moc ráda hraje. Šli jsme tedy nejdřív pro Sally a od ní k Beníčkovi.

Beníček pobíhal po zahradě, jeho pán tam dělal nějaké domácí práce. Uviděl Noru, zaradoval se a hned s ní běžel na nedalekou louku. No a Sally se náramně zajímala o to, jak Beníček žije a kde bydlí a než se kdo nadál, hup a byla v baráku!

Bylo to složité pobíhání po louce. Beníček si hrál s Norou, ale po očku pozoroval, že ta psí slečna mu leze do baráku a tak odbíhal domů, aby se podíval, co tam tropí, a Sally naopak vybíhala z domu a utíkala za Norou a už tu byl Beníček a Sally se vracela...

Všechna čest, Beníčkův pán se nenechal tím chlupatým tornádem kolem něho roztočeným vyrušit a pokračoval ve svém díle, dokud ho zdárně nezakončil.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena