Pejskové nelibě nesou, že cosi kutíme kolem našeho zahradního jezírka. Musí se vyměnit voda, a tak je po část dne vypnutý oběh vody, a tudíž i potůček je prázdný. Ten potůček, ze kterého pejskové rádi pijou. No a taky ptáčkové, zvláště pak kosáci, se v něm koupou. Když ovšem je v něm voda.

Jdu tedy kolem jezírka a najednou mám pocit, že se na mě někdo dívá - a on je to kos. Stojí v korytě vyschlého potůčku, ve tváři upřímné rozhořčení a z jeho zobáku čtu sdělení:

Co je tohle za pořádek, co jste mi udělali s vodou, kde se mám vykoupat?

Dvojhlavý pes

Nora taky někdy leží na zádech, nicméně Gari si v tom vysloveně libuje. Rozkošnicky se převaluje, má ohrnuté pysky a bílá zubiska jí výhrůžně trčí, vypadá jako nějaká pekelná šelma, takto strašidelně vyhlíží její stav lebedění. Potřebuje k tomu vhodné prostředí. Ráda se válí ve svém pelechu a samozřejmě i dedikovaném křesílku. Připomenu, že přidělení laciných křesílek je nejschůdnější cesta, jak zabránit, aby se pejskové váleli na lidských křesílkách a pohovkách.

Takže večer se Gari uvelebila na křesílku, pod hlavu si dala hračku – pejska od Vaška Větvičky z Ameriky – a propadla se do stavu blaženosti. Vyfotila Ljuba mobilem.

Psí život

Vstávání v pět

Dneska jsme vstávali po páté, zítra to bude taky tak – Ljuba má ranní natáčení. A v pondělí budu v pět vstávat já, mám časné focení v Mostě. Pejskové jsou z toho vykolejení. Ve svých kotrbách, někde poblíž těch plandavých ušisek, mají hodinky, nebo spíš budíka. Kolik je hodin, nevědí, zato mají přesný přehled o tom, zdali je ten správný čas a kdy ten čas není. Teď kupříkladu, kdy tu sedím a píši, oni leží opodál a podřimují. Nenastal čas procházky.

Ale v pět čas vstávání? Kdyby šest, tak neštěknu, ale v pět, to je pod psa! Takové sdělení jim čtu v rozespalých očích.

Tak tohle, vzácné přítelkyně, je něco, o čem se s vámi přít nebudu.

Obilnina

Řepka už zhoustla a pejskové se dovnitř nedostanou. Prostupnější je žitné pole, přinejmenším pro Gari. Ta vbíhá dovnitř a pátrá po myšičkách. Těch tam musí žít milióny – po žních, až bude sklizeno, uvidíme tu hustohustou síť cestiček od jedné dírky k druhé. Nora se zřejmě bojí do té houštiny vlézt. Je to osoba opatrná, proto raději setrvává na cestě a přísně hledí tím směrem, kam Gari zmizela.

Snažím se rozptýlit její obavy. Nedělej si o ní starosti, Norinko. Znáš přece Gari. Ona je taková obilnina.
Zatím se nezdá, že by moje chlácholivá slova zabrala.

On na mě štěká!

Gari má svoji představu o tom, jak se pejsek má chovat k jinému pejskovi. Především, jiný pejsek má vrtět ocáskem a má dávat najevo radost, že vidí partnera – i ona vrtí ocáskem a dává najevo radost ze setkání. Má se s ním točit do kolečka a očuchávání je žádoucí. Výraz tváře budiž přátelský, pohyby hravé. To jsou základy psí etikety podle Gari.

Ten včerejší pejsek byl na vodítku a etiketou se neřídil. Uhýbal před ní a štěkal. Ona se mu snažila vysvětlit, že přichází v míru a že mu chce vyjádřit sympatie. On nedbal a štěkal.
“Gari, ke mně!“ volám na ni. Ale on na mě štěká, odpovídá beze slov. „No právě. Tak dělej, ke mně!“ Proč na mě štěká?

Pejsek štěkal o to víc.
No, skončilo to dobře, Gari přiběhla ke mně a pejsek doštěkal. Dívala se na mě vyčítavě. Nejspíš si myslela, že tu jeho nevychovanost jsem nějak zavinil já.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena