19.4.2024 | Svátek má Rostislav


BEST OF HYENA: Případ zapomenutého čerta

15.5.2006

Případ zapomenutého čerta
Iris se nepere, je to jemná dáma. Což neznamená, že je nějaké ořezávátko, které si nechá líbit kdejakou provokaci: jako například, když si ta zrzavá z kraje ulice dovolí jít kolem našeho domu. To je drzost, kterou je třeba potrestat - štěkáním, ječením, nadáváním. Iris je ochotna vyběhnout za provokatérkou a hulákat za ní a pronásleduje ji až za roh. Je to neláska na první pohled, bydleli jsme tu týden a už Iris věděla, že ta zrzka je naprosto nemožná osoba.
Tolik úvodem, pro navození situace. Včera večer jsme se vraceli z procházky v kompletní sestavě, Ljuba, Iris a já. Irda běžela napřed, vběhla do ulice a jaksi se nám ztratila mezi zaparkovanými auty. Šli jsme dál a najednou - spatřil jsem jakousi zrzavou hromádku na chodníku, něco jako kupičku uschlého listí.
Přišli jsme blíž. Byla to ona, ta nemožná zrzka z konce ulice. Ležela tam opravdu jako hromádka, tedy jako hromádka neštěstí, tlamu přitisknutou k chodníku a dívala se na nás zoufalým okem. Dokonce mi blesklo hlavou, jestli není poraněná, jestli ji něco nepřejelo. Druhá myšlenka: kde je Iris? Musela přece tudy proběhnout! Zavolal jsem a okamžitě se vynořila, asi o dvacet metrů dál.
Zazvonil jsem u vrátek, vyšli domácí lidé a opravdu... ukázalo se, že pejska zapomněli venku. Otevřeli vrátka, omlouvali se mu, pejsek vplul do zahrady a máchal ohonem.
A Iris? Jak to, že na svoji nepřítelku neječela?
Na postiženou nepřítelku se neječí. Na toho, kdo je psychicky na dně, se nedupe.
Psi se k sobě chovají jako psi, ne jako lidé.

Případ kvetoucích pampelišek
Je tu u nás v ulici nezastavěná parcela, 800 metrů čtverečních. Dalo by se statistickou metodou odhadnout s vysokou dávkou přesnosti, kolik tam teď kvete pampelišek. Budou z nich milióny semínek. A ta semínka budou létat na zahrady všech domků kolem. V každém domku bydlí lidí, kteří nemají rádi pampelišky a honí je a dloubají je a tráví je selektivním herbicidem.
Budeme mít co dělat.
Ano, majitel parcely by měl být odpovědný za to, co se na ní děje a neměl by dovolit, aby jeho majetek zaplevelil majetky lidí okolo. Jenže toho, co by mělo být, je u nás tolik, že nějaké pampelišky jsou asi na tak osmi stém šedesátém pátém místě důležitosti.

S modrým pytlem na Orlíku
V pátek jsme se letos poprvé vypravili na výlet s obytným busem. Zajeli jsme na Sedlčansko, je tam krásná krajina, sluníčko v pátek svítilo a na kolech jsme se měli náramně. Večer jsme zajeli na orlickou přehradu, na opuštěné stání na konci kosy, vytrčené do jezera hned naproti Orlíku. zámek Orlík
Jarní příroda! Ona je celá posypaná žlutým práškem - pylem. Nikdy jsem si toho nevšiml, ale opravdu, celkem tu musí být tuny pylu, které se všude válejí. Orlická přehrada je žlutá při krajích, jako by tam někdo vylil mrtiťuk z obří fajfky. Musím si opakovat - je to příroda, je to krásné, ba poetické. A toho čertíka v sobě, který mi říká, že je to hnusné, třeba umlčovat.
Ráno vylezu a koukám, jde chlapík s pytlem. Pak další s pytlem. Pak rodinka s pytlem! Takže jsem si řekl taky o pytel a šel sbírat vše, co na břehy nepatří - flašky, boty, zapalovače, pneumatiky. A zámek Orlík na to z druhého břehu koukal. Měl jistě radost, že ho přehrada nezaplavila a teď mohl mít radost z toho, že se lidi starají o to, aby odstranili z břehů hnus, který tam naházeli jiní lidé.
Jedni a druzí se možná nikdy nepotkají. Jediným pojítkem jsou pet-flašky: odhozené jedněmi, sesbírané druhými.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena