V Břežanech mám ateliér a Nora v něm měla svůj pelíšek. Pak nastoupila na scénu Gari. Pelíšek zůstal a z psů v ateliéru hostujících se stal jeden pelíškový a jeden... ležel na dece. Střídali se v té roli, vždy jeden v pelíšku, druhý na dece, občas se vyměnili a stávali se, že oba leželi v pelíšku.

Takže jsme koupil matraci a včera jsem ji naistaloval, za asistence jak Nory, tak Gari.

Byla to vcelku složitá operace. Měl jsem do ateliéru dopravit kromě matrace i rozměrnou papírovou krabici. Zaparkoval jsem v garáži, z ní vedou dveře do chodby, pak další dveře do prostoru před výtahem. Popadl jsme tedy krabici, na ni jsme položil matraci a vyrazil za doprovodu obou psů. Byla to krušná cesta. Neviděl jsem na cestu a oba se mi motali pod nohama. Došel jsem k prvním dveřím, naslepo je loktem otevřel, vsoukal se do chodby, mezi nohama plno psů. Dopotácel jsem se k druhým dveřím a opět opředen psy jsem loktem otevřel a vsoukal se do prostoru před výtahem. Zde jsem krabici a matraci položil na zem a stiskl knoflík, abych výtah přivolal. U krabice vartovala Gari. Volal jsme na Noru, ona někdy běží napřed schodištěm až do patra a čeká pak u dveří ateliéru. Marné to volání. Přijel výtah, otevřel jsem ho, Gari vběhla dovnitř, vtáhl jsem do něho krabici, matraci opřel o dveře, aby se nezavřely a pořád volám Noru.

Nepřiběhla. Pak mě napadlo... Ale ne, vždyť se po celou dobu krabicové kalvárie kolem mě motali oba...

Nora seděla potmě v garáži a čekala u dveří. Ti dva motající se psi byla Gari.

Případ s matrací II.

Navazuji na včerejší vyprávění o tom, jak jsem nesl do svého ateliéru psí matraci a velikou krabici a nechal jsem Noru zavřenou v garáži, protože Gari se mi motala pod nohama tak intenzivně, že jsem si myslel, že mě doprovázejí dva psi.

Nora objevena, matrace i krabice dopraveny do ateliéru. Matrace instalována. Následovalo velké nadšení a obě, jak Gari tak i Nora, se chtěly na nové matraci uvelebit. Chvilku se to dařilo, převážně nikoli. Nadšení uvadalo, takže se přestěhovaly na starý pelech. Zase obě. Nová matrace byla atraktivní, protože byla nová, kdežto starý pelech je lákal svým osvědčeným pohodlím. Přelévaly se tedy jako osminová chlupatá vlna z pelechu na matraci a zpátky. Nakonec se přece jenom rozdělily, jedna na matraci, druhá na pelech. Která že kam? Záleželo na okolnosti. Jakmile jedna vstala, aby se protáhla, šup a už tam byla druhá. Jedna se šla napít a šup, už tam měla kamarádku.

Počínaly si podle zásady, že je lepší to, co nemám a co má ten druhý.

V kompletní sestavě

Gari už běhá! Tedy, ona běhala už před tím, ale muselo se s ní opatrně kvůli bolavé pravé přední tlapce. Už je to skoro měsíc, co si natáhla šlachy! O prodlouženém víkendu jsme zkoušeli první procházky bez vodítka, jen tak volno běžmo a kulhání se nevrátilo.

Je mnohonásobně dobře, že je v pořádku. Vítám to i ze zcela osobního důvodu – beru Gari a Noru jako svoje osobní trenérky. Ty mě vytáhnou na kilometrové pochody s nordic walkingovými hůlkami a věru že mi ty výlety-výběhy chyběly. Takže, vše je ve starých kolejích a kéž to tak zůstane.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena