24.4.2024 | Svátek má Jiří


BEST OF HYENA: Pozvolné pokroky

22.8.2013

Minulé pondělí jsme s Dominikou kupovali kolo a každý den pilně trénujeme. Moje vnučka nepatří k těm zavile sebevražedným dětem, které skáčou po hlavě ze stromu. Je to osoba velmi opatrná a pozoruhodný je už sám fakt, že si na kolo sedne.

Kritická fáze je rozjezd. V prvních dnech vyžadovala moji asistenci, tedy připostrčení v první fázi jízdy. Nicméně pořád ještě trvá na tom, aby se mohla dotýkat nohou země a sedět při tom na sedle. Včera večer ale už na to byla tak, že stojí celou plochou nohy a kolo je vykloněné směrem ke stojné noze.

Věřím, že dnes se dostaneme opět o cyklistickou píď dál. Bude to úspěch, jako každý pokrok je úspěch, nicméně meta zvaná Tour de France je pořád, přiznejme, hodně, hodně daleko.

Dopadlo to výborně, jsem jen...

Dopadlo to výborně, jsem jen trochu v šoku, zpívá Mládek v té pěkné písničce o neopatrném křečkovi. Série našich všelijakých nehod je opravdu dlouhá a začali jsme tomu s Ljubou říkat Deset ran egyptských. Začalo to poštípanou norou – ještě teď se chudák vyděsí, když do místnosti vletí vosa. V pátek jsme vytáhli člun, že povozíme děti po Vltavě. Odjeli jsme do Davle, zaparkovali na loučce nedaleko lávky pro pěší na té straně, kde jezdí vlak – a blbě jsem zatáhl ručku a najednou Ljuba volá "auto jede" a ono jelo, ale samo a čumákem k řece. Jelo, naštěstí nedojelo.

No a pak jsme vyrazili proti proudu na Ostrov u Davle. Vše bylo v pohodě a tam, u Ostrova, se rozlepil šev v našem nafukovacím člunu a podlážka prokoukla ven. Vraceli jsme se tak trochu jako ztroskotanci, díra se zvětšovala, pěkné to bylo. Suché nás nedostali.

No a odpoledne přijel pán se zvedací plošinou stříhat přerostlé větve a plošinu nechal na pozemku, že si ji v neděli odveze. Čehož jsem využil a zkrátil přerostlé túje v živém plotě u našich sousedů. Což bylo dobré, to že jsem ohnul žebříček bylo blbé.

Doufám, že to byla poslední egyptská rána.

A zase na kudlu

Chystalo se to dva roky a příští týden to bude – jdu zase do Motola nechat si pidlat nohu a dostanu druhou endoprotézu, tentokrát levého kyčelního kloubu. Ke slovu přijde opět můj župan, modrý. Nechtěl jsem ho nosit, že je nemocniční. No a teď se v něm budu berlit po motolských chodbách. Lhal bych, kdybych tvrdil, že se těším na pidlání, ale těším se na to, co bude pak, že zase budu chodit jako normální člověk. Ona je to otrava, mít pravou nohu v pořádku a ta levá, darmo mluvit.

Jen jsem zvědavý, co řekne Nora na moje berle. Když jedu na kole, je nadšená, že se konečně pohybuju rozumnou rychlostí. A ta je kolem 20 km za hodinu. Ale že se pokusím vetřít se mezi čtyřnožce? Nevím, nevím. Vlastně vím, vím, co řekne. Řekne haf. A pak si zvykne.

Vlna

Včera jsem byl na školení v Mnichově. Po dálnici na letiště, tam konferenční místnost a šup zase zpátky, takové evropské setkání to bylo. Cestou do sálu jsem z galerie zahlédl zdejší atrakci.

Mají tam bazén, z ochozu šlo těžko odhadnout rozměry, ale moc velký mi nepřipadal z té dálky, tak dvanáct na dvanáct. V něm je vytvořená vlna a dá se na tom surfovat. S prknem se dostanete na vrchol a když to umíte, udržíte se tam. No a pak spadnete, jako na normální surfovací vlně. Hemžilo se kolem několik lidiček v plavkách, vyzbrojených prkny, tedy prkénky, těmi krátkými. Milá, sympatická věc. Nicméně není mi zcela jasné, jaký to má smysl, surf na letišti? Představuji si, že odlétám z letiště Franz Josef Strausse do Tramtárie. Jdu k odbavení a vidím, hele, vlna. Sáhnu do náprsní kapsy, vytáhnu surfovací prkno, odhodím svršky a šup, vstříc dobrodružství? Anebo si sem jezdí zasurfovat lidi z Mnichova? To by pak bylo trochu z ruky.

Je to taková umělá atrakce s umělou vlnou. Možná ti lidičkové kolem jsou taky umělí, nafukovací, aby byla nálada.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena