Ohlédnu se a ony se líbají! Obvykle se snaží chytit jedna druhou za obojek. Nekoušou se a obě zjistily, že obojek je vhodné uchopitadlo. Ještě lepší by bylo to plandavé ohaří ucho, ovšem to je uchopitadlo bolavé. Takže se při zápasech hraje o obojek – ejhle, zrodila se pravidla bojového psího sportu!

Toto ale nebylo chňapání obojku, to byl huban, jak má být, čenich na čenich, scéna jak z Romea a Julie v novodobém, politicky korektním, tudíž lesbickém pojetí. Bylo mi věru divné, co ty holky dělají, a nebudu ždímat trapné krůpěje komiky předstíráním, že jsem si myslel, že je to huban déle než setinu vteřiny.
Spíš mě zajímalo, o co se tahají. No ovšem, fusekle!

Fusekle zabavena a následoval boj za standardních pravidel: kdo chytí obojek druhého, vítězí v kole... na neomezený počet kol.

Apropos fusekle, vyzrál jsem na ně. Byl jsme v Lidlu koupit sejra a koupil jsem si fusekle popsané „pondělí“, „úterý“ atd. Věřím, že mi odpadne starost s párováním ponožek po vyprání.
Věřím, ale víře nepropadám. Vím, jak dovedou být fusekle záludné.

Kdo zvítězí? Fusekle už prohrála.

Na budku

Já si už kolikrát říkal, že jednou někdo dá Garině na budku. Je milá, přátelská, někdy až moc, ke každému pejskovi . Tak se dělo i v sobotu na procházce na osluněném poli za sousední obcí Černíky. Já toho černého psa viděl, Ljuba ho viděla, viděla ho Nora a zahlédla ho i Gari a hned se k němu měla, utíkala se kamarádit a on ji napadl a skákal jí chvíli po břiše. V pátek jsme byli na kontrole a nabádání paní doktory znělo – hlavně se šetřit, hlavně žádné namáhání.

Dopadlo to dobře. hnusný pes odehnán – hlavně zásluhou Nory, která převedla jeho agresivitu na sebe a utíkala v kruhu kolem nás, vcelku vlažně vzhledem ke své kapacitě, s kalkulem na jeho únavu. Což tedy nakonec vyšlo.

Poučitelná? Asi ne. Je to vrozený kamarádšoft, ta naše Gari. Takže určitě zase dostane na budku. Ale už nebude mít čerstvě zašitý pupík.

Je po boji. Chvála bohu.

Zase sračky!

Chvilku mrzlo a to byly blažené dny, bez hadice a přemlouvání a utírání a sušení. Přišla obleva a do míst, kde tomu říkáme Chaloupky, dovezli zase čerstvou hromadu hnoje. Já ji necítil, pejskové zajisté ano. Gari, bez ohledu na to, že dnes uplyne první týdenní výročí, kdy byla na kudle, byla čilejší než Nora a stačila se ve sračkách vyválet dřív, než obě dámy hvizd mé píšťalky povolal k pořádku.

Takže po čase zase šampón...
Doufám, že Garině šampón lahodí aspoň tak, jako mně puch toho jejího hnoje!

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena