V uplynulých dnech jsme byli s Ljubou na cestách a to je vždy zdroj podgerovských příhod. Odjezd autem bez mobilu a chvatný návrat pro něj anebo o hodinu dříve zadaný odjezd z garáže na letišti, takže nás závora nechtěla kvůli vypršené parkovací době pustit, to jsou drobnosti pro Podgery začátečníky. My jsme už jiná, hodně vypracovaná sorta.

Naší destinací byly Benátky. Kdo v tomto lagunovém městě byl, ví, že je snadné najít náměstí svatého Marka anebo most Rialto, ale najít konkrétní místo v konkrétní ulici (uličce = průchodu, kde se rozpaženi dotknete protějších stěn) je krajně obtížné. Najali jsme si apartimento, tedy nájemný byt, je to levnější a pohodlnější než hotel, už proto, že si tam lze vařit a ušetříte na jídle. Po velkém pátrání jsme objevili úřadovnu ubytovatelské firmy. Ujala se nás milá slečna, všechno vysvětlila, vybavila nás papírem s podrobným rozpisem, kudy se k apartmánu dostaneme, s itinerářem a fotkami, jak jednotlivé cílové body etap pochodu vypadají. A že nám oni, tedy firma, dopraví kufr do apartmánu, tady máte klíče a přijďte kdykoli po půl druhé. Skvělé.

S klíčem v kapse jsme nasedli na vaporetto, na parníček, a pluli na ostrov Burano. Kilometr od břehu jsem si všiml, že je Ljuba jaksi zadumaná a ptám se, co se děje.

“Papír z rozpisem.“

“Co je s ním?“

“Nic moc vážného. Jenom že je v kabelce a ta kabelka je tom kufru, co teď vezou do toho apartmánu.“

Mohl bych skončit konstatováním, že nocleh pod mostem Rialto je poněkud chladný a větrný, ale aspoň tam neprší. Jenže byste mi právem nevěřili. Pod Rialtem se nedá spát. Teče tam Canal Grande.

Potvora zdrápaná

Jsou zdrápané obě, Gari i Nora, ale Gari víc. Je zvyklá běhat systémem direttissimo, prolítne křovím jako rychlík tunelem. Říká se, že psi mají nízký práh bolesti. Tahle potvora ho nemá žádný. Zdálo by se, že letí splašeně dopředu a nehledí ani vlevo, ani vpravo, jako ten rychlík. Skutečnost je jiná. Její radary pracují dokonale. Někdy mi zatrne, když ji vidím běžet, ohlíží se po Noře, před ní stoletý dub a ona v poslední chvíli elegantně zakličkuje a mine tu dřevěnou stěnu o centimetr. Takže to křoví vidí, ovšem ví, že je prostupné.

I za cenu zdrápání, potvora jedna zdrápaná.

Dojemné objetí

U psacího stolu v mé pracovně v Dolních Břežanech mám košíček. Slouží jako pelíšek, na druhé straně stolu je druhý pelíšek. Dva pejskové, dva pelíškové, to dá rozum. Píšu a koukám, Nora se s Gari stočí do klubíčka do košíčku. Dojemné objetí, div že slza nevyhřezla z koutka oka. Vezmu iPhona, vyfotím a pošlu MMS Ljubě. Takové je dnešní doba – sdílíme to, co vidíme.

Vzápětí se Nora s Gari vymrští z košíčku a rozjedou zápas ve stylu catch as catch can, později se tomu začalo říkat wrestling.

Přeruším práci, vstanu, nasypu granule do misek. Mír se rozklene nad třemi hlavami, dvěma chlupatými, jednou lysou.

Tahle duha ale nejde vyfotit.

Strašlivý sen

Naštěstí jsem takový sen neměl, jen si ho představuju. Zdá se mi, že přijde někdo... a teď jsou varianty, ale jde o to, že musím buď pod hrozbou smrti, anebo od vidinou milionu dolarů posbírat fragmenty kraví kostry tak, aby se dala kostra rekonstruovat.

Pro Gari by to byl snadný úkol. Prakticky z každé procházky přináší z prostoru takové fragmenty. Dneska si v hubě nesla něco tak velkého, že jsme myslel, že tam má vyhozený džbánek na pivo. Ano, byla to kost. Řeklo by se, vyčuchala ji. Byla to ale kost hodně opršelá, spíš to je fosilie než obyčejná kost...

Teď mě napadá – vzejde z té hromady kostí, kterou postupně Gari nosí k nám před barák, opravdu kráva? Nebo se z ní vyklube tyrannosaurus rex?

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena