Nepereme. Ne že se nepereme. Nepereme, tedy pračka nepere.

Začalo to hláškou Error 70. Zavolal jsem do servisu AEG, praččina domovského servisu. Prokousal jsem se obvyklými výzvami "chcete-li to a to, stiskněte trojku" a vzal jsem na vědomí, že pro zlepšení služeb bude rozhovor monitorován. Dostal jsem se ke slečně a ta chtěla vědět, co ta pračka hlásá.
Tak to je profesionalita, zaradoval jsem a hned jsem tedy vyklopil, že Error 70.
To je výpadek teplotního čidla, dozvídám se. A opravdu, dostavil se muž a teplotní čidlo vyměnil.
Hezké. Jenže pračka pak neprala dál. Muž se dostavil podruhé. Ukázalo se, že pračku postihl jakýsi šlus či výboj nebo co. Ukazoval mi vyhořelou součástku. Vyměnil ji, pračka příjemně vrčela, když mi ji předváděl.
Večer se ukázalo, že sice bručí a svítí, ale nepere. Dneska ráno...
No, aspoň vím, jaký mě čeká den.

Dvě lákadla

Na cestě ze Šmoulova kolem Myší louky, na cestě k místu zvanému U dubu, jsem zahlédl v podrostu trnkových keřů umrlé kočičí tělíčko. Tedy, zahlédl: zahlédl jsem Noru, že se o něco náramně zajímá a když se pejsek o něco náramně zajímá, je dlužno zdesateronásobit pozornost. Noru jsem odvolal, protože znám své pappenheimské. Vyválet se v mrtvé žábě, to je něco, ale vyválet se v kočičí mršině, to je nesrovnatelně lepší, aspoň ze psího úhlu pohledu.

Odpoledne jsem potkal Pepíka s Věrou, vraceli se ze vsi na skútru. Klábosili jsme, řeč nevyhnutelně přešla na pejsky a Věra povídá:

"Fanánek se nám vyválel v mršině, musíš dát pozor..."
"Já vím, na cestě k dubu."
"Ne na cestě k dubu! Na cestě k nám, u pole řepky!"
Chvilku jsme se dohadovali, protože pole řepky je teď všude, jelikož se musí škodlivý biobenzín přidávat do normálního benzínu, aby se nám zvýšila spotřeba, ničily se motory a někdo na tom vydělal ve jménu zeleného náboženství.
Pak se ukázalo, že v dosahu jsou DVĚ mršiny. Jedna u řepky, druhá u lesa. Na obě je třeba dávat pozor. Leda že se objeví třetí smrdutý zdroj psí radosti.

Hra o počasí

Globální ochlazování na nás dopadlo svou studenou tlapou. Slyšíme z rozhlasu, že teploty odpovídají březnové normě, potěš pánbu! Předpověď počasí už není ani pro smích, spíš pro pláč. Prostě – nevychází. Nicméně všiml jsme si jednoho detailu.

Dnes je, dejme tomu, čtvrtek. Prší, je zima. A předpověď na příští týden hlásá sluníčko na úterý. To člověk hned pookřeje, když to vidí na displeji. zítra, v pátek, tam bude polojasno, v sobotu se sluníčko ukáže ve středu. Vždycky bude někde vpředu nějaké sluníčko.

Takže jsem dospěl k názoru, že není žádná hydrometeorologická předpověď. Za předpověďmi nejsou meteorologové. Za předpověďmi je nějaký psycho-terapeutický tým, který se stará o to, abychom nepropadli trudnomyslnosti a nevzedmula se vlna sebevražd. Proto nám lžou o sluníčku, abychom se upínali na hřejivý kotouč naděje.

Díky vám, neznámí dobrodinci, kamuflovaní za meteorology!

Umělci

Věra s Ljubou naučily Fanánka a Noru chodit po kladině. Pravda, ta kladina je v půlmetrové výšce nad zemí a ta výška nad zemí opravdu, ale opravdu hraje roli. Nicméně na druhou stranu, kladina je kladina.

Fanánek po ní přejde, kdežto Nora, ta se producíruje. Jakmile ji spatří – ona to není kladina v pravém slova smyslu, je to pomyslná lavička u pomyslného volejbalového hřiště, aby pomyslní diváci mohli sledovat pomyslný západ a to vše je zarostlé trávou a kopřivami. Pro Noru je to jeviště její dovednosti. Ladně vyskočí na kladinu, jde doprostředka, OTOČÍ se na ní a jde zpátky.

Pak vyžaduje potlesk.
Právem. Má ho mít. Potlesk a frolíka.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena