Když se potkají majitelé psů, jsou z toho historky. Takže můj kamarád má psa, získal ho už dospělého, z útulku. Pejsek je hodný, plný vděčnosti, že konečně zakotvil v rodině. Pán domu nastolil pravidla. Pes může všude, ale ne do obýváku. Nesmí překročit pomyslnou čáru. Její poloha náležitě vysvětlena a pes respektuje. Rád si lehá k čáře, strčí přes ni čumák nebo tlapku, ale neodváží se ji prekročit.

To jenom v noci, když jde rodina spát... Vpadne do obýváku, vyvalí se na gauči a usne. Jenže usne tak tvrdě, že ráno, když jde rodina snídat, pes spí jak dřevo. Je tedy nutno dělat hluk, rodina dupe, hlasitě hovoří, pak se pes probudí, stáhne se za čáru a dělá nevinného.

Ví, že nesmí.

Vyšší stupeň hodnosti

Vysoký stupeň hodnosti, takový, který je mnohdy nedosažitelný, je: poslouchající pes. Něco řeknete a pes to udělá. Nora dosáhla ještě vyššího stupně. Udělá to, ještě než řeknete.

Zatím to nefunguje stoprocentně. Nicméně začíná to. Dám příklad:

Pán jde se psem, pes pobíhá na volno. Přijíždí auto. Pán volá na psa, pes pobíhá cik cak, auto v lepším případě zastaví. To je normální stupeň hodnosti či nehodnosti.

Vyšší stupeň: stejná situace, pán zavolá, pes přiběhne a auto projede.

Věřte nevěřte, stalo se mi, že jdeme lesem, Nora přiběhne, podsadí se mi k noze a divím se, co se to děje – a za půl minuty přijíždí auto, projede a zmizí. No a to je ten nejvyšší stupeň hodnosti. Díky, Noro! A teď už mi nestrkej čumákem do ruky. Já vím, že jdeme ven. Taky mám svůj stupeň hodnosti.

Sundavači

Z kola dovedla skvěle sundavat i nebožka Iriska a Nora s Gari jsou v jejích šlépějích. Naučil jsem se být v sedle kola ve střehu jako Nick Carter v Adéle. Nejraději vidím sundavačky před sebou. Když jsou někde za mnou, bedlivě naslouchám. Pak slyším dusot – a předběhnou mě vždy zleva, protože to jsou řádně vychovaní pejskové. Předbíhají mě, ale někdy zahnou do pravého úhlu přesně před kolem a to je právě důvod, proč je třeba být ve střehu.

Nora mě včera doslova doběhla. Slyšel jsem za sebou dusot jejích tlapek. Běžela pomaleji než obvykle, cesta široká a periferním viděním jsem vnímal, že mě mine v půlmetrové vzdálenosti.
Co ale periferní vidění nezaznamenalo byl špalek, kus uhnilé břízy, Nora ho držela v zubech a utíkala s ním a když byla na mé úrovni, omrzelo ji to a hodila mi ten balvan pod kola.

Takhle nějak likvidovali Finové za zimních válek ruské tanky: šup s polenem do pásů!
Nesundala mě. Mám cvik a nějaký ten balvan mě nerozhodí.

Já jsem tady

Už je brzy tma a bude hůř. Gari a Nora se propadají do tmy, když s nimi jdu na večerní procházku, jen tu malou, kolem bloku. Náš blok sousedí svou druhou stranou s polem a za polem už je les. Obě psice odběhnou na pole. Chvilku je vidím jako bílé tečky a pak zmizí a já jen tuším, že dělají totéž, co za denního světla, totiž že dolují myš.

Pak přiběhne Nora a způsobně si mi sedne k nohám. Já jsem tady, hlásí. Nejsem jako ta nějaká tamta! Vyžaduji pochvalu!

Křiknu do tmy hromské Gari, jen jednou, protože se pánovi nesluší povykovat povely víckrát. Jedno zařvání musí stačit. Jdu pak pomalu domů a Nora cape vedle mne. Vráží do mne bokem.
Však já vím, že jsi tady, říkám jí. Jsi ze všech nejhodnější.

Jsme už před brankou, když slyším dupot a funění a přižene se Gari. A Nora? Bouřlivé vítání, já jsem zapomenut, já jsem vosk.

Já jsem jenom pán, kdežto Gari, to je kamarádka.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena