30.9.2016 | Svátek má Jeroným, Ráchel






BEST OF HYENA: Myší louka

17.7.2014

Máme tu specifické místní názvy, přizpůsobené zkušenostem s pejsky. Myší louka původně ležela u lesa za Novou Zvolí, směrem k Markovičkám a místu, kde se říká U dubu. Letos tu roste pšenice a volná běhací plocha je hned za Novou Zvolí, mezi silnicí do Březové a zmíněným pšeničným polem. Zde Gari s Norou pronásledují myši.

Přinejmenším to si myslím, že pronásledují myši. Určitě něco pronásledují. Běhají obrovskou rychlostí v kruzích o poloměru stovek metrů. Po několika okruzích se soustředí do centra kroužení a tam kopou díru, asi se chtějí prodolovat do komnaty myšího krále. Že se při tom zprasí, to je samo sebou.

No a pak se jde domů naší ulicí. Její vozovka je na konci u New Myší louky propadlá a je tam louže. Gari s Norou v ní běhají a umejou se.

Ano, je to báječně zařízeno.

Smečka zase úplná

V podvečer se to opět sešlo, naši dva s Pepinkou a Fanánkem a do toho vletěl Bertík, naježený jako kominická štětka. Pepinka naučila Noru radosti zvané štěkání za plotem. Kousek dál mají na pozemku volně loženého pejska a tyhle dvě naše štěkny mu dávají skrz plaňky co proto.

Já tomu dávám volný průchod. Říkám si, že kdo má na pozemku volně loženého pejska, musí počítat s tím, že si moc ticha neužije. Jsou i jiné přístupy k tomuto hlučnému problému. Myslím si ale, že ty alternativy mají jeden prvek společný:

Jenom zvýší hladinu hluku, ke štěkání psímu přibude povykování lidské.

Hračky do kanálu

Čtyřikrát jsem Garině tahal z huby pozůstatky rozjeté žáby. Pozůstatky vysušené, rozmašírované a jaksepatří hnusné. Pes jistě bere moje počínání jako křivdu a také jako známku mé nikoli vysoké inteligence. Pejskům kupuju sušené králičí uši, například. Prodávají se v pytlících a pejskové je dostávají za dobré chování jako pochoutku. Těžko jim vysvětlit, že mezi sušeným uchem a sušenou žábou jsou zásadní, až principiální rozdíly, a těžko je přesvědčit, že kdyby se sušené žáby prodávaly ve zverexu, že bych jim je nenabízel jako pochoutku.

Po jubilejním pátém zabavení žáby jsem ten hnus hodil do kanálu. Jdu dál, ohlédnu se... a oba dva pejskové, Gari i Nora, stáli nad kanálem, smutně hleděli litinovou mříží do temnot skrývajících jejich drahocennou pochoutku a drželi minutu ticha ze smutku nad mým mdlým intelektem.

Kudy? Tudy?

Na rozcestí se naši pejskové zastavují a čekají. Jde se tudy nebo tamtudy? Kudy? Tudy, ukážu prstem a oni běží. Jejich standardní tempo je dvacet kilometrů za hodinu, to mám změřené, na kole mám tachometr. Takže se musí poměrně často zastavovat. Nora se jde občas podívat, kde jsem se zasek.

Ale já se nezasek, Norinko. Já jen jdu svým člověčím tempem.

Moje kolo se jim líbí, protože na kole se pohybuju skoro jejich tempem. Tedy, skoro normálně. Ale pěšky, to je peklo. Jak se jen někdo může tak nemožně pomalu pohybovat?

Když k tomu přidám, že mi vůbec neplácají uši na hlavě, musím se divit, že se pořád ještě se mnou chtějí bavit.

A že dokonce na mě počkají na rozcestí a ptají se: Kudy? Tudy?

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena



Diskuse


počet příspěvků: 2, poslední 17.7.2014 09:08









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.