Jarní prázdniny strávila moje vnučka Dominika zčásti u nás ve Zvoli. Uteklo to, skončily výlety s Gari a Norou do lesa, naposledy jsme vylezli na Anapurnu, na hromadu borových klád ve zvolském lese. Nastala chvíle, kdy bylo třeba zabalit kufírek a odjet do Prahy.

Zabalit kufírek! Gari je prostoduchá a ještě si proti kufírkům a kufrům a taškám nevypěstovala averzi, ovšem Nora je poučená a ví, čeho je takový kufr předzvěst. Následuje odjezd do psího hotýlku a sbohem probíhačko po Myší a Motýlí louce, sbohem psí zápasy v místě zvaném U dubu, sbohem úprky kolem oplocenky.

Psovi nic nevysvětlíte. Nemělo smysl ji ujišťovat, že je to kufírek neškodný, nikoli zlověstný. Nora nasadila tragickou tvář. Zatímco Gari se svým prostoduchým obličejem běhala kolem Dominiky a vrtěla ocáskem, Nora ve dveřích bilancovala život a loučila se navždy. Do auta jsem ji musel nasadit skoro násilím, oba pejskové vždycky Dominiku vyprovázejí. A nechtěl bych vědět, co se dělo v její mysli, když jsme později tím autem projížděli skutečně k místu, kde psí hotýlek stojí.

Žuchnutí kamene spadlého ze srdce jsem neslyšel. Ale muselo tam nastat, tím jsem si jist, když jsme jeli dál, a hlavně když jsme se vrátili do psí boudy ve Zvoli.

Kousání

Opravdu se nedá říct, že by se Gari a Nora nepraly. Na procházce jsou dokonce místa, kde se perou vždycky, jako by to byly zápasnické ringy rozmístěné po lesní trase. Jedno zápasiště je v cípu, kde je nedaleko ulice U lesa černá skládka. Je to řídký dubový les a tam se dají očekávat dynamické zápasy. Pak se perou v oraništi někdejší Myší louky, hned u nově vysázené aleje vedoucí ke Šmoulovu. Tohle zápasiště má tu výhodu, že zanechává stopy. Zápasnice vcházejí hnědo, respektive černobílé a vycházejí z kolbiště zemitě hnědé. Finální zápas je pak veden úplně na zpáteční cestě u nás v ulici, než vejdeme na pozemek.

Vypadají ty zápasy divoce a je na nich zvláštní, že se zápasnice nepokoušou. Přitom chňapáního je u toho víc než dost. Cílem útoků bývá protivníkův krk nebo ucho, někdy čumák. Ale je to jen hra.
Takové psí kočkování.
Ty by mi daly, kdyby uměly číst a přečetly si předchozí větu!

Marná rada

Ve čtvrtek chodíváme na společné procházky s Roníkem. Je to tak trochu Pierot, tenhle mastodontní mladík zachumlaný do kožichu. Přesně neví, zdali miluje víc Gari nebo Noru. Obvykle je to Gari, za kterou marně brousí, dnes to spíš byla Nora. Obě mu dávají kouř, když za nimi pálí.

Jistěže má moje plné sympatie. Jsou nesdělitelné. Věru nemá smysl ho nabádat – Roníku, vykašli se na ně, neběhej za nimi, svět bude krásný i bez nich, jdi svou cestou!
Nemá to smysl.
Marné běhání , marné běhání, to je věčný úděl mužského rodu, psího jako lidského. Mimochodem, tahle rada jistě napadla nejednu hlavu už dávno. A kdyby mužský lidský rod byl schopen se jí držet, lidstvo by vymřelo už někdy počátkem čtvrtohor.

Když ony potvory jsou tak rychlé!

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena