Konečně jsem jim taky zamotal hlavu, bestiím. Bylo to tak: Jdeme na procházku, putujeme podél Šmoulova k nové aleji (zatím alejce) spojující Šmoulov s lesem, vlevo je pole – v našem názvosloví Myší louka. Tam Gari s Norou kopou svoji jámu, aby se dostali k myšímu králi. Vrhly se na louku (pole) a začaly kopat jámu. Zastavil jsem se, protože někdo zatelefonoval. Stojím, koukám, jak kopou, a hovořím.

Najednou Nora zvedla hlavu a rozhlížela se. Pak Gari. Kde je? Neviděly mne u lesa. On nám utek! Musíme ho najít! Nechal nás samotné, na holičkách!

Pustily lopaty a úprkem se hnaly k lesu. Šel jsme za nimi , nechal je chvíli hledat a pak jsme zapískal. Vyběhly a spatřily mě. Kámen jim padl ze srdce. Tak tady je, neztratil se, nenechal nás na holičkách!

Ulevilo se jim a odběhly, aby dál kopaly svoji jámu.

Naléhání

Jsou všelijaká psí naléhání a kdo z nás by je neznal, z nás, velitelů psí smečky. Nápadně vzorný posaz a upírání očí – že prý se psi vyhýbají přímému pohledu do očí lidských. Snad někteří ano, ale pes, když něco chce, dovede vám těma svýma očima vrtat díru do hlavy. Gari má svůj vlastní systém nátlaku. Tak zrovna včera večer, sedíme s Ljubou u počítače a řešíme nějaké problémy s úpravou obrázku ve Photoshopu. Přijde Gari, sedne, upře oči. Stále řešíme. Položí mi tlapku na klín. Problém je úporný, nevšímáme si jí. Položí druhou a pak se mi vysouká hrudí na klín. Photoshopí problém se nechce vzdát, potvora. Pak už Gari dosáhne tlapkou i Ljubě na nohu.

Teprve teď si jí všimneme a je jasné, co chce. Je přece půl desáté a holčička chce spát, domáhá se vstupu do ložnice a uložení do pelechu. K čemuž dojde a my můžeme v klidu dorazit ten photoshopí problém.

Omluva

Zatracená bestie! Už jsme se vraceli domů, Gari, Nora a já, a šli po ulici zvané Březovská kolem areálu někdejšího prasečáku. Obec tam má deponérii zeminy a z provozní budovy prý zamýšlí udělat tělocvičničku, což by bylo fajn. Plot děravý a pejskové tam rádi vbíhají a v divokém porostu šmejdí.

Jenže tentokrát šmejdili tuplem a na zavolání přiběhla jen Nora, kdežto Gari šmejdila dál, až se vypařila. Nadával jsem, odvedl Noru domů a vytáhl z garáže kolo, že ji pojedu hledat. Však vím, kde ještě jinde běhávají a šmejdí. Než jsme kolo vydoloval, už vidím za škvírou ve vrátkách očíčko. Uprchlík se vrátil.

Spílal jsem, ale jen málo. Vím, že si pes nepamatuje a když se mu má spílat, tak hned při činu a ne poté, co se vrátil domů. Nora stála opodál, koukala, co se bude dít, a dávala najevo, já jsem poslechla, já jsem se domů vrátila s pánem.

A Gari? Šla do garáže a sama od sebe vlezla do mycího koutu, rovnou pod hadici a koukala na mě: prosím, já jsem tedy, kdo mi umeje tlapky?

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena