28.3.2024 | Svátek má Soňa


BEST OF HYENA: Jen vrazi mají duši

23.3.2006

Setkání s kocourem
Tato příhoda by se taky dala nazvat úhel pohledu.
Kráčíme tři, Ljuba, já a Iris. Jdeme, vracíme se z procházky, kráčíme ulicí, která je souběžná s tou naší. Ohlédnu se, kde je Iris: ona stojí u plotu a na něco upřeně hledí. Už umím odečítat, na co se dívá - tohle je jasný kocouří pohled. Dokonce za plotem vidím kocoura, je to pořádný zrzavý macek. Zapínám fotoaparát a fotím.
Ljuba ztrácí nervy, povykuje, volá na Iris. Fotím a divím se, proč tolik křiku? Kocour je přece za plotem.
Jenže to právě je ten rozdílný úhel pohledu.
Já jsem stál v takovém úhlu, že jsem neviděl mezeru v plotu.
Ljuba mezeru viděla a taky viděla, že se kocour nebojí (protože je na svém pozemku a ten pes stojí venku) a vytahuje jeden dráp za druhým: první šavlička, druhá šavlička, třetí šavlička, jen pojď, psisko, a připrav si čumák!
Dopadlo to dobře, Iris odehnána a dokonce i dvě fotky jsem pořídil. Setkání s kocourem1Setkání s kocourem2

 

 

 

 

 

 

 

Capote aneb Jen vrazi mají duši
Film režiséra Bennetta Millera je příběh románu Trumana Capota, spisovatele, který se navždy zapsal do literárních análů románem Chladnokrevně: je to literární rekonstrukce a analýza masové vraždy, kterou provedli dva muži. Vyvraždili v osamělém domě nedaleko městečka Holcomb v Kansasu čtyřčlennou rodinu. Chytli je a pověsili. Capote strávil čtyři roky rešerší, získal jejich důvěru a výpovědi a provázel je nakonec i k šibenici. A o tom je ten film.
Film je to bezesporu skvělý a Philip Seymour Hoffman zahrál úžasně Capotovu postavu: udělal z něho nadutého, sebestředného, sobeckého, nesoucitného profesionála, který chce vyždímat z obětí svoji story a o nic jiného mu nejde. Ale ona je to taková krutá spravedlnost.
Už sám román Chladnokrevně je úhelným kamenem budovy zvané "mravní relativismus". Capotovi zabijáci mají lidskou tvář. Ti zavraždění ne. Ty zavřeli do rakve a zakopali, kdopak by se o ně zajímal? Zajímaví jsou vrazi. Vždyť oni jsou vlastně chudáci. Došlo k nešťastnému setkání nevhodných lidí v nevhodném čase, toť vše. Na mravech zabijáků se podepsal kde kdo, hlavně společnost a systém.

Střih, Capote umřel v roce 1984, tedy před dvaceti lety, a točí se film. A zase, zabijáci jsou v podstatě politováníhodné figury, kdežto Capote je ten nestyda, který je ždíme - a který jim nepomůže!
Jak by jim mohl pomoci, když zákony v Kansasu jsou takové, jaké jsou, a porotci nejsou zpitomělí estétovým objevem, že i vrah má něžnou duši. Bez velkého váhání oba pošlou na šibenici. Takže oni nakonec jdou - a před šibenicí Perry Smith (hraje ho Clifton Collins) podá ruku muži, který ho zatkl - ne Capotovi.

Nemluvím o kvalitách filmu, ty jsou nesporné a ohromující. Byl jsem v kině s kamarádem malířem Martinem Zhoufem - a pak jsme si říkali: proč se nedá v Čechách natočit takto dobrý film? Výmluvy na nedostatek peněz... V tomhle filmu jsou vlastně jen dialogy v několika málo interiérech a dohromady nic víc. Před zahájením promítání jsme museli přetrpět tři ukázky českých filmů: tak očividná neschopná nestoudnost a amatérismus z toho tekly, že to bylo až k smíchu. Ale to jsem odbočil hodně daleko. Takže znovu, nemluvím o filmových kvalitách tohoto díla, mluvím o jeho poslání, o jeho filosofii. A ta mi připadá podobně pokřivená, jak se mi jevil Spielbergův Mnichov. Oběti nejsou zajímavé, jen vrazi mají duši...

Polomy v lese
Po dlouhé době jsme s Irdou byli na procházce v lese. Několik pozorování: Ze souvislých sněhových ploch trčí ostrůvky mechu. Znamená to, že je mech teplejší?
Sníh taky taje kolem stromů. Tady bych tomu rozuměl: kůra stromů je tmavá, absorbuje světelnou enerýži a ta se pak projeví táním. Ale ten mech?
Mimochodem, to jsou pozorování člověka, který prožil blízko přírody první zimu od roku 1953... :-)
A v lese jsem viděl tři polomené stromy, tedy dva vysokánské smrky zcela vyvrácené a jeden zlomený. Ne na kraji lesa, ne někde na výspě, na vidrholci, ale uprostřed lesa. Jak se to mohlo stát? Spustil tam vichr nějaký chobot, nějaké tornádo?

Nespavost
Probudil jsem se ve dvě a když jsem neusnul ani do tři čtvrti na tři, vylezl jsem z postele a šel do pracovny. Výsledek: uklizený stůl, vyřízená pošta, do foroty napsané dva články a svatozář nad hlavou. Zvlášť ten uklizený stůl ze mě dělá nesnesitelného chlapíka, který prostě nesnáší bordel a když náhodou je tužka v úhlu s hranou stolu, místo aby byla rovnoběžně, nevrle sykám.
Ne, nehrozí, že by mi to zůstalo.
Už jsem několikrát měl uklizený stůl. A vždycky to přešlo.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena