Gari běhá venku bez obvazu a rána se zacelila. Tudíž vlítla do křoví a udělala si ranky nové. To už je naše Gari, jiná nebude. Chválabohu.

Má svoji misku a Nora má svoji misku. Dostane svůj příděl a Nora taky dostane svůj příděl. Jedí a dojedí. Pak se jdou vzájemně podívat, jestli v té druhé misce něco nezbylo.

Nezbylo a nezbude. Ale stejně se půjdou zase podívat. Zítra, pozítří, popozítří...

Dvojice

Když jdu s Norou, motá se kolem mě v poloměru maximálně dvacetimetrovém. Totéž, když jdu s Gari, a nejinak je tomu, když jde Ljuba s jednou nebo druhou - mají různé režimy, Garinu musíme přece jen šetřit.

Když ale jdou (letí) spolu, taky jsou v perimetru dvaceti metrů max. Jedna od druhé. To je ten princip dvojice.

Tak to tedy nepůjde

Je to pár let, kdy jsme se pokusili podniknout cestu v obytném minibusu – Nora se tak hrozně bála, že jsme daleko nedojeli. Mezitím přibyla do naší party Gari, a řekli jsme si tedy, že pokus zopakujeme. Vyšel čas, takže jsme v najatém obytňáku vyrazili v úterý na Moravu. Dojeli jsme až do Mikulova a Lednice a postupně jsme pak jeli ještě do Třebíče a Telče. Denní etapy byly tak kolem čtyřiceti kilometrů. Gari byla naprosto v pohodě a Nora, jak jsme věřili, taky.

Nebyla. Při návratu, sotva jsme vjeli na dálnici, propadla panice, doslova třeštila hrůzou a nezbylo než z dálnice vypadnout a brali jsme to pak okreskami na Vlašim a Benešov a na Jílové a domů.

Po návratu Ljuba vybalovala, Nora šla spát a já byl vyslán, abych se ještě s Norou prošel. Tvářila se normálně a hrála hru na šišku, jako by se nechumelilo.

A ono se opravdu nechumelilo. Hra na šišku se nehraje na dálnici.

Štěkali jsme na domeček

V koutě zahrady jsem před časem postavil domeček, aby si Dominika se Sárou měly kde hrát. Moc si tam nehrají, dá se říci, že vůbec, domeček je po většinu doby bez povšimnutí, až dnes večer... Noru jsem vypustil, aby se vyčůrala, a ona začala na domeček štěkat. Všimla si toho Ljuba, zavolala mě, ozbrojil jsem se baterkou a domeček a jeho okolí jsme prohledal. Nora a pak i Gara asistovaly, velmi hlasitě. Vyběhly pak i na ulici a hulákaly velmi udatně.

Nejspíš tam byl nějaký kocour. Je mi jasné, že máme o rituál víc. Vyčůrat, zaštěkat na domeček a jde se spát.

Ryba v lese

Vrátil jsem se s pejsky z procházky. Pejskové běhali kolem mě, měl jsem je pořád na očích, běhali po pěšinkách a občas zaběhli do křoví, aby tam prozkoumali kosáky. Na zpáteční cestě odběhli na... a pak je Ljuba očichala.

Nora prošla bez ztráty kytičky, ale Garina smrděla rybou. Skutečně, při bližším ohledání měla ponuře nahnědlé čmouhy na levé straně hrudi a na pravém boku. Byla to moje vina, samozřejmě.

Nebráním se. Ale přece jen bych chtěl vědět, kde se krucinál v lese najde shnilá ryba?

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena