Je to bestie, rozkousala košík na plyšáky. Řeč jde samozřejmě o Gari. Seděl jsem u počítače a pracoval a za zády se ozývaly žvýkací zvuky. Nevšímal jsem si toho. V blízkosti pejsků pořád slyšíte nějaké zvuky a museli byste se uvšímat, kdybyste každému věnovali pozornost. No a když jsem se konečně otočil, u košíku s hračkami se kupila pěkná hromádka drceného proutí.

Samozřejmě jsem Gari seřval. A co myslíte, že se stalo? Schlíple odběhla Nora, který nikdy nic nikde nezničila. Gari zalezla na kanape a sledovala mě odtud svým prostoduchým pohledem. Je to prostě bestie!

Vy jedni instinkti!

Konečně po dlouhé době jsem dobyl vnitřního pocitu vítězství nad jindy tak zdrcující převahou zvířecích přátel. Ideově, vnitřně jsem vyhrál nad dvěma psy a jednou kočkou a to je důvod k chlubení! Zde je:

Vracíme se z lesa a jdeme Březovskou ulicí. Ta má jen jednu obydlenou stranu, na druhé straně je cosi jako mokřad, v tuto dobu ledo-bahno-křad, a pak je pole a dál les. V mokřadu Gari s Norou kontrolují ptačí populaci. Velkou pozornost věnují šípkovému keři, obíhají ho a štěkají na sýkorky. Takto zde běhaly i dnes ráno a vůbec neviděly kocoura zalehlého opodál.

Byl to pořádný macek! Zalehnul a pozoroval je a jistě se radoval, jak to chytře vykonal, když sebou plácnul mezi brázdy.
Nějak mu nedošlo, že brázdy jsou bílé sněhem a on je černý jako uhel.

Moc dobře jsem ho viděl já. A taky sýkorky vyhnané z šípkového keře.
Smály se na celé kolo.

Tohle by mě nenapadlo

Před polednem mi Ljuba přivezla Noru a Gari do Břežan, kde mám pracovnu. Obě mají v mém ateliéru svoje pelíšky a v nich rády pochrupují. Je nám tam dobře všem třem, takže jsem byl rád, že mi je Ljuba přivezla.

Vyběhly z auta, chvilku zkoumaly náměstí Na Sádkách. Loučil jsem se s Ljubou, ohlídnu se a Nora u mne, Gari pryč, klasická situace.

Kdepak pryč? Nestandardně. Na náměstí je květinářství, to má vchodové dveře na fotobuňku. Gari si dveře otevřela a kochala se tam vůní vystavené květeny. Já si zatím lámal hlavu, jak se mohl v tom zlomku vteřiny ten čokl vypařit.

Mimikry

Napadl sníh. Není ho mnoho, spíš málo a navíc odpoledne ho už bývá polovic toho, co napadlo ráno. Nicméně krajina je jakž takž tady u nás kolem Zvole bílá. Pejskové se zmenšili – z Gari a Nory zbyly tečky, soubor černých skvrnek z Gari a hnědých z Nory. Běhají po poli, pátrají po myšičkách a občas to vypadá, jako kdyby se hroudy zvedly z brázdy a těkaly sem a tam.

Jsou to jedni z mála psů s převahou bílé barvy tady u nás v okolí. Převažuje barva hnědá nebo černá. Zdá se ale, že otázka zviditelnění zaměstnává i jejich pány. Stále častěji vídám pejsky s červeným šátkem u krku. Na večerní procházky pejskové vyrážejí se svítícími obojky na krku, z dálky vypadají jako skotačící čertíci.

Nezdá se, že by to pejskům vadilo. Já ale Garině a Noře žádné šátky a světelné obojky nasazovat nebudu. Třeba je někde v knihách osudu psáno, že jim je dáno splývat se sněhem a měnit se v pohyblivé hroudy. A kdo jsem já, abych se osmělil bránit úradku knih osudu?

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena