Potkali jsme Cífu a to je hned pořádné rodeo. Cífa chápe, že má proti sobě společenství a že toho mnoho nezmůže, nicméně se snaží. Ten rej, který vždycky vznikne, je hodně prudký. Zvažuju ho z hlediska energetického. To je takové vynaložení energie, až se dovím, že kolem nich nezačne tát sníh. Ale nezačne.

Vrátil jsme se domů a heleme se – krev. Obě dvě, na tlapkách a našli jsme i stříkanec na zdi. Přitom žádná rána. Že by Cífa přišel k úhoně? Tomu se mi nechce věřit, byl jsem u toho a zkoumal hledisko energetické. Navíc obě naše pejskyně nejsou pejskyně zakusovací. Pobíhací, skákací, ňafací – to ano, ale zakusovací nejsou.

Ne všechny záhady dojdou vysvětlení. Třeba mi o tom něco poví Cífa, až ho zase potkáme.

Dvě na jednoho

Zase ve třech

Roník váží na kila víc, než Nora s Gari dohromady, a přesto to není vůdce smečky. Kdybych si chtěl foukat, prohlásil bych se za něho sám. Do jisté míry je to i pravda, určuju směr cesty a když houknu, smečka se seskupí, potud je vše v pořádku. Nicméně chápu, jak to smečka vnímá: jsem možná docela přijatelný, ale nemám dostatečný počet nohou a moje uši jsou trapně krátké.

Těžko posoudit hierarchii této trojice. Řekl bych, že Garina je rozvědčík, však je to vidět i na fotce. Nora to jistí, ona je strážce bezpečnosti.

A Roník? Ten kouká, co mu ty dvě vyvedou.

Roník eskortován

Dva Divíškové

Šli jsme v podvečer na procházku, pejskové a já. Nedošli jsme daleko, jen k sousedům. Ti tam diskutovali s borcem, který přijel na kole. Považte, v mrazu a na tom ledu! Nora poněkud rozčileně zaštěkala a pak všichni pejsky hladili a chválili, jak jsou čilí, a najednou tu byl jen jeden pejsek. Samozřejmě Nora, kdežto Gari byla v čudu.

Rozhlížím se pustou ulicí. Nikde žádná otevřená vrata, nikde vrátka, natož pak domovní dveře s přístupem do chodby a pak dále do kuchyně, i to tu bylo. Napadlo mě, že Gari nasadila fakt tempo a zaběhla za roh. Ono je to nějakých sto padesát metrů, ale to pro Garinu není nic.
Za rohem nebyla. Nora zůstala tam, kde jsme rozmlouvali s kolistou, který mezi tím na tom ledu odjel. Ona jistě věděla, kde Gari je! Pak jsem zahlédl souseda odnaproti. A že mám u něho psa.

Opravdu, Gari byla na zahradě, tam, kde hlídá a vladaří vlčanda Ketty. Gari se taky očividně bála. No a soused se divil, jak se tam dostala. Bylo zavřeno, branka na zámek, posuvná vrata zasunutá.

Vše dopadlo dobře, Ketty Garině vpád prominula, šli jsme pak dál v klidu a pořádku.
Jen záhada se klenula nad našimi hlavami jako duha zavázaná na uzel.

Kachny na dosah

V Břežanech je Keltský park a v něm rovnou tři rybníky, tedy jedna nádrž a dva rybníky. Kachny si lebedí ve všech třech. Občas chodívám s peskyněmi v Břežanech na procházku, když zrovna pracuju v ateliéru a dělám pauzu. Obě se o kachny náramně zajímají, ovšem kachny se nezajímají o ně a drží si odstup.

Teď je to trochu jiné. Dva skutečné rybníky jsou zamrzlé a jen v té nádrži jsou tři kola volné vody – nádrž je mělká a ve dně má přívody vody, takovou jakousi cirkulaci nebo kýho hroma. A kachny se drží v koláčích volné vody.

Pro Gari i Noru je to nová situace. Kachny už neprchají, prostě si plavou ve volné vodě a nikoho si nevšímají. Ani psů.

Ti jsou velmi ostražití. Tady něco nehraje.
Máte pravdu, holky. Něco nehraje. Nebude to pořád. Tak radši půjdem.

Jak to, že neutíkají?

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena