Jest tré způsobů, jak přivolat Noru a Gari. Lze to hlasem. Zavolám Noro a přiběhne Nora a Gari. Zavolám Gari a přiběhne Nora a Gari. Na krátkou vzdálenost (proč nemá čeština slovo pro krátkou vzdálenost, něco jako krátkenost nebo tak něco) stačí zacvakat žabkou. U klíčů máme krabičku s cvakacím dýnkem a pejskové na to slyší velmi dobře. No a jaksi nejodbornější je píšťalka s vysokým tónem, ta funguje i na značnou vzdálenost a není třeba hulákat po lesích.

Takže se stane, že oba jsou někde rozběhlí a já zapískám. Přiběhne Gari, dostane ňamku a sedí mi u nohy. Nora ještě někde něco řeší. Zapískám znova. Ale Gari mi zaťuká tlapkou na nohu:
"Ale já jsem tady!"
Však já vím, Garinko, že jsi tady. Jak bych mohl nevědět... A dám jí ještě jednu ňamku, odměnu za horlivost.

Už jsou to velký pejskové

Idylka

Bylo jedno křesílko, teď jsou dvě. A je pokoj, pejskové nelezou na ostatní křesílka po domě. S jednou výjimkou, s výjimkou kanapete v pracovně, kde máme televizi (ano, tak jsme dopadli, máme televizi, abychom, si mohli pouštět filmy). Tam nastává simpsonianská situace, kdy jsme na kanapíčku nasáčkovaní všichni čtyři, já s Ljubou a Nora s Gari. Někdy je to tak, že pejskové chtějí být spolu, ale jindy trucují a je třeba pořadí dělit podle pravidla pes / člověk / pes / člověk. Nálada se ale někdy mění a pak křídelní pes leze přes klín přehradního člověka a je pak pořadí člověk / pes / pes / člověk.

Křesílka v obýváku zdánlivě určují zasedací pořádek napevno. Jenže opěradlo lze přelézt, to Gari zjistila asi tak pět minut poté, co v křesílku poprvé spočinula. Že zatím nespadla, to je malý zázrak, ale co není, může být.

Klid před bouří

Hra o klacek

V lese je opravdu dost klacků. Všude jsou klacky. Je snadné najít ten nejlepší. To je ten klacek v tlamě toho druhého.

Gari najde klacek a Nora jí ho hned sebere. Jakmile Nora najde klacek, chce jí ho sebrat Gari. To je ale nesnadný úkol. Nora je pekelně rychlá a Gari má malinké nožičky.

No jo, ale už je zdaleka nemá tak malinké, jako je mívala. Nedohoní Noru, to ne. Nicméně se blíží doba, kdy to dokáže. Když se tak na ni dívám, napadá mě, jaký je to asi hukot v jejím těle, to buněčné dělení, ta stavba všeho, na co pomyslíte, a svaly a kosti jsou to nejjednodušší, co tam roste a rozvíjí se. Je to koncert pod taktovkou velkého dirigenta.

Děje se na pozadí hry o klacek.

Dej sem ten klacek!

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena