Jak jsme byli na semináři o čínské kuchyni
Je to už nějaký čásek, kdy jsem viděl při práci kuchaře - Japonce. Předvedl svoje mistrovství v přípravě "suši" na křtu jedné z knih Zdeňka Thomy, fotografa, cestovatele a spisovatele. Měl v umění "suši" pátý dan - kdyby měl pátý dan v karate, dokázal by pěstí udělat díru do čtyřiceticentimetrové cihlové stěny!
Mistr čínské kuchyně, samozřejmě Číňan, který nám své umění předváděl celé sobotní odpoledne, neměl žádný "dan". Ale zasloužil by si ho. V jedné šňůře za sebou připravil snad patnáct jídel - v normální kuchyni normálního domku na normálním plynovém sporáku. Kuřecí, hovězí, vepřové, krevety, ryby, zelenina, sedm hodin jel jak na klíček. Bylo nás tam taky asi tak patnáct účastníků. Mistr nám vždycky ukázal, co máme dělat a pak jsme práci dokončovali. Za své úspěchy považuji: neříznul jsem se, nepřežral jsem se a dokázal jsem pozřít dvě sousta sépie!

Iris se bojí bouřky
Zdá se, že snad všichni pejskové pointeři se tak moc bojí bouřky. Iris ji dokáže vycítit zdaleka - je neklidná, ježí se, šmejdí po bytě a to si s Ljubou říkáme, že u Pelhřimova zahřmělo. Z pátku na sobotu hřmělo a blýskalo se ne u Pelhřimova, ale nad lesem, který je od nás půl kilometru!
Iris si usmyslela, že nejbezpečnější Faradayova klec je moje peřina, přičemž nejbezpečnější místo tohoto úkrytu je můj tam, kde jsem já, takže je třeba mne odtud vystrnadit. Má to svoji logiku: je-li peřina Faradayova klec, pak je logické, že na tomto nejbezpečnějším místě jsem já!
Ubránil jsem svoji faradayku a Iris se musela spokojit s náhradním stanovištěm vedle mé postele.
Naštěstí už přestala praktikovat únikové metody z dřívější doby: to se totiž schovávala pod postelí a bylo pak těžké ji odtud vylovit, protože strachem ztuhla a podobala se spíš houpacímu koni, než řádnému pejskovi.

Kdepak, tohle se Zvoli vyhne
Zvolné obyvatelstvo,jak jsem si stačil všimnout, trpí utkvělou představou, že obývají mimořádně suché místo, kterému se vyhýbají srážky.
"Prší všude, ale ve Zvoli prostě nespadne a nespadne," i takový názor jsme slyšel.
Včera večer jsme byli cvičit na pravidelné lekci tchai ťi. Nebe začalo nabývat smolné barvy. Navrhl jsem, že asi není dobře, když cvičíme u lesa za vsí, že bychom se snad měli přesunout do tělocvičny.
"Tady jsme ve Zvoli," poučila mne splubojovnice, zvolská rodačka."Tady spadne pár kapek."
Když těch pár kapek spadlo, navrhovala, že by stačilo se přesunout pod stromy a tam vyčkat, než se to přežene.
Naštěstí v bojové skupině převažovaly náplavy z Prahy a nastal úprk, částečně v autech, částečně na kolech. Ta tělocvična je od kraje vsi vzdálená tak půl kilometru.
Druhou část cesty - autem, tedy za minutu, jsme už jeli v podstatě jednolitým vodním živlem.
A po návratu doma?
Mohu zodpovědně uvést na pravou míru několik sporných skutečností.
Není pravda, že se střešní okna velux mohou nechat otevřená i za deště. Tenhle slejvák jimi prošel v ložnici i u mne v pracovně. Teď si lámu hlavu, do jaké míry jsou vodovzdorné CRT monitory a tiskárna - jedno i druhé nebylo pod proudem (elektrickým, pod proudem vodním samozřejmě ano). Zkusím to zapnout až zítra.
No a taktéž není pravda, že stropní okna velux zadrží vodu, pokud jsou zapnutá. V hostinském pokoji byla zapnutá a tekla dovnitř taky.
No a je pravda, že dávat si okna do střechy a do stropu může jen bloud, který uvěří reklamě firmy velux.

Iris se bojí bouřky 2
Bání se bouřky si Iris včera užila. Když jsme se vrátili domů, bouřka ještě trvala, ale v míře už menší. Iris se nikde neschovávala, pokukovala u domovních dveří a snažila se nám být nablízku a pozorovala, jak vynášíme lejstra a cédéčka ze zátopové oblasti (v prvním patře).
A navíc se jí podařilo se pomstít za to, že jsme byli tak neopatrní a zavinili všechny ty hromy a blesky: v nestřeženém okamžiku, a muselo jich postupně být celkem hodně, vyběhla ven a zase zpátky. Jaký je úhrn plochy psích tlapek? Nevelký. Ale stačí pokrýt celkem slušný podíl podlahy vrstvou bahna.
Ještě štěstí, že ve Zvoli ne a ne zapršet.
Prý se místu, kde teď stojí satelit, ve kterém bydlíme, říkalo Na bažině.
My teď máme takové místo na podlaze v kuchyni, díky Iris.

Ozvěny minulosti
V rádiu včera vykládali o nějakém mezinárodním pokusu s cílem zjistit, jak slušní a zdvořilí jsou obyvatelé měst v různých částech světa. Jestli si podrží dveře, jestli vám pomohou sesbírat rozsypaná lejstra na chodníku a podobně. Umístili jsme se - čímž myslím Prahu - na osmém místě v celosvětovém žebříčku, což je překvapivě dobrý výkon. A taky v tom rádiu říkali, že úplně stejné výsledky získali výzkumníci v Budapešti a ve Vídni, načež rádio nadhodilo otázku, zdalipak to není dědictví po rakouském mocnářství?
Na to odpovídám - samozřejmě, že ano! A ještě dodám, že "vyrovnání s komunismem" jsme slavně prosrali, když teď je dědička této teroristické organizace integrální součást "levice" a nikdo se tomu nediví. Měli bychom se ale vyrovnat s rakouskou minulostí a pořád jen neskuhrat, jak jsme úpěli, když pravdou je, že jsme a) neúpěli, b) díky Rakousku a jeho civilizačnímu vlivu jsme se stali součástí slušného evropského standardu, k němuž se teď vracíme.

Jungmannův pomník
je teď zarouškovaný, tedy zakrytý jakousi ohrádkou. Na ohrádce je vyfocený pomník a pod ním je fotka nějakého auta, snad Fiatu, nepoznám to. Slouží to k reklamním účelům a je tam nápis, že prachy z reklamy jdou na opravu toho pomníku. Moc by mě zajímalo, zdali "už teď" se pomník opravuje, nebo zdali je zarouškovaný a opravovat se bude potom nebo zdali je zarouškovaný a prachy někdo zpronevěří.
Zajímavá vize: zarouškovat všechno, co je v Praze pěkného a pronajmout jako reklamní plochy.
Už to začalo, viz věž u Jiráskova mostu, objekt Mánes!

Nemilá překážka
Včera jsem se tu zmiňoval o bouřce a myslím, že zítra se budu zmiňovat zase! Jelikož bydlíme pořád ještě na staveništi, místo zahrady máme po bouřce bažinu. A jak tak Irda chodí sem a tam, zvolna zanáší bažinu do kuchyně.
Čemuž Ljuba zamezila vztyčeném dřevěné ohrádky. Takže, Irdo, buď zůstaneš v kuchyni a na terase, nebo v bažině, obé nelze. A na vyčítavý pohled psích očí zní odpověď: Stěžovat si jdi k pánům zedníkům.
Až se jim uráčí se dostaviti.

Bouřky, krupobití
Včera jsem vedl seminář o fotografování v Institutu digitální fotografie IDIF. Vše šlo dobře, až na to, že jsem si zapomněl doma mobil. V pět jsem v pořádku skončil, nasedl na motorku a jel domů do Zvole. Silnice byla, pravda, od Zlíchova čím dál jaksi vlhčí a od Zbraslavi hodně mokrá a před Zvolí se přes silnici valila voda, ale já byl pořád ještě suchý a usměvavý.
Ljuba byla taky suchá, ale neusměvavá: na Zvoli padla průtrž mračen a krupobití a ona volala, když to začalo, do Idifu a tam jí řekli, jo, pan Neff zrovna na tý svý mašině odjel! Už jsem jel v lijácích, jel jsem za skoro chumelenice letos na jaře, ale v krupobití?
Děkuji pěkně.

V cizině ne
Navečer jsem se vypravil s Iris dolů k řece, do Vraného. Po odpolední bouřce na hladině ležela peřina mlhy a pokusil jsem se udělat pár mlžných záběrů - dle zásady, že krajina se nejlíp fotí za "mimořádných atmosférických okolností". Iris se to u řeky líbí, protože to tam pěkně smrdí. Zdrželi jsme se tam tři čtvrti hodiny a pak se vraceli k autu, které jsme nechali u nádraží.
No a na náměstíčku, tam, kde se ve dne prodávají pečená kuřata, se procházel zrzavý kocour.
A Iris se zastavila a vlídně na něho hleděla. Kocour se nevraživě ohlédl a zalezl někam do díry v plotě.
V cizině kocoury netrestám, sdělila mi Iris a já neměl slova výtky, protože tak je to v pořádku - pořádek má člověk i pes dělat doma.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena

Ondřej Neff