Našel jsem už tři houby a to znamená, že houby rostou zběsile. Však je také nás zvolský les (a jistě i jiné lesy) plný nahrbených postav. Pak ty lidi potkáváte na cestě domů, ve tváři výraz blaženého vytržení, v ruce bachratou tašku.

Houby nevidím (neboť houby vidím – ano, to je slovní hříčka matky češtiny), zato cítím a říkám si – jak je asi cítí Gari s Norou? Ty pobíhají po lese s frňákem až u země. Říká se, že pes špatně vidí, já si myslím, že vidí až až a zcela jistě vidí sameťáka, když se k němu dostane. Vidí ho a hlavně cítí, ale nedbá.

Zvláštní je, že nikdo nevycvičil psa na hledání hub. Vždyť by to mělo být jednoduché – vyčuchej hříbka, dostaneš frolíka. Vzniklo by plemeno houbařských psů, jako jsou psi lovečtí.
Nápad skvělý, ale za dvacet tisíc let spolupráce psa s člověkem nerealizovaný.
Asi je v tom někde nějaký háček.

Přítelkyně

Gari s Norou jsou přítelkyně, dá se říci, nerozlučné. Málokdy se stane, že by se jedna od druhé vzdálila na víc než dvacet metrů. Pravda, v domě a zejména na zahradě se Nora aktivněji účastní prací. Když sekám trávu nebo když Ljuba stříhá keře, Nora leží opodál a žvýká klacek, kdežto Gari to sleduje zpovzdálí, oknem, ze svého křesílka. Naopak venku na ulici je Gari družnější. Někdy si říkáme, že kdyby šel naší ulici tygr usurijský, Gari by mu nadšeně běžela v ústrety: tebe ještě neznám, ty jsi ale fešák, pojď si hrát!
Nora by se držela v zadním gardu.
Někdy to ale na přátelství nevypadá. Naopak, vypadá to na psí rvačku. To někdy čtěte jako hodně často. Mela provázená vrčením a chňapáním, to je na denním pořádku.
Zkrátka, ono to přátelství nebo dokonce láska nejsou na pohled někdy vidět.

Láskyplné škádlení

Klíště

Velice se nám osvědčil pásky proti klíšťatům. Ljuba je zdokonalila v tom smyslu, že je přišila zevnitř do látkových obojků našich pejsků. Zvenku vypadá obojek normálně a zevnitř je klíštěcí ochrana. Používáme to už dost dlouho na to, aby se dalo konstatovat, že je to úspěšný protiklíštěcí dryák.

Ale občas nějaké to klíště přece jen projde. No, projde. Jako včera. Sedíme u snídaně, Gari s Norou na svých křesílkách a najednou zpod Nory cosi vypadlo a kutálelo se to po podlaze. Nora seskočila a čmuchala k tomu. Ano, bylo to klíště, pěkně vypasené – a mrtvé. Taková malá záhada hlavolamu. Nejspíš ho přinesl jeden z pejsků – obě se dámy na křesílkách střídají, takž těžko určit, která to byla. Klíště cucalo a rostlo. Jak to, že jsme ho neuviděli? No a zdechlo, jistě vlivem obojku. Jak to, že se vůbec přichytilo?

I kolem bytosti rozměrově tak nepatrné může být velká záhada.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena