Ráno byly Gari s Norou na procházce hodné. Pobíhaly kolem mne, pořád jsem je měl na očích, nikde nešmejdily a nemizely. Ani jednou jsem nemusel tahat píšťalku z kapsy. Pak kolem poledne s nimi byla venku Ljuba. Potkaly Rufuse a holky si s ním hrály a paní od Rufuse na to koukala a povídá:

Ta Gari je nějaká divná.“
“Jak, divná?“
“No, hodná.“

Pak je Ljuba myla hadicí a to se ukázalo, proč je Gari hodná. Po tom neblahém sobotním setkání s vlčandou má pořádný kousanec na přední tlapě. Zevnitř, v podstatě v podpaží, takže nebyl vidět.

Takže veterina, zákrok, stříhání odumřelé kůže. Celou dobu zákroku byla Gari strašně hodná.

No, s tím pencilinem cvičila, dostali jsme ho do ní na pátý pokus, ale to je zase jiný příběh.

Spaní s kornoutem

Penicilin zabral, v noci spí Gari s umělohmotným kornoutem na hlavě, aby si tlapku nelízala. Tedy, spí... Leží na pelechu, strká kornoutem no Nory, ta mlátí hlavou Ljubě o postel a ta loktem budí mě.

Tak se nám spí s kornoutem.

Ukázalo se, že ona vlčanda, která Gari v sobotu pokousala, je pes, který před časem utekl pánovi a vletěl k nám na pozemek a honil Noru kolem baráku. Byla to taková psí centrifuga a při třetím oběhu se mi podařilo psa vyhodit z vrátek ven. Tehdy jsem to bral jako humor. Podruhé napadla (je to fena) zase Noru, ale to se odbylo bez příhod. Tohle bylo třetí napadení a musím říct, že jsem z toho trochu rozvrkočen.

Pravda, vzpomínám na starého rváče Barta, jak mě lidi museli nenávidět, dokud jsem se nenaučil s ním zacházet, tedy: ocelový obojek, titanová spona na horolezeckém laně a košík z drátů silných jak dráty na pletení. Pak se incidenty omezily na případy, kdy ho napadl naivní volně ložený pes – toho pak skolil úderem košíku přes hubu. Mohl bych říct, že sobotní příhoda je boží trest; možná, ale bože, trestej mne a ne Gari, která za nic nemůže!

Tlapka se uzdravila, ale...

Je to týden a něco, kdy fena vlčanda pokousala Garinku. Ta k ní přiběhla ve vlídné náladě, jako běhává ke každému pejskovi, aby si s ním hrála. Vlčanda ji povalila, prošlápla jí čertsvě zašitou ránu po kastraci a pokousala na přední tlapě.

Načež se ukázalo, že: pes držen na pozemku, nikdo ho nevenčí. Majitel v rozvodovém řízení, drží se teorie, že psu stačí zahrada. Pes je pořád sám. Občas se někdo z širší rodiny smiluje, aby psa vyvenčil mimo pozemek. Z toho vzešel jeden incident, kdy pes napadl Noru, a teď ten druhý.

Poučení z toho není žádné. Že pes za nic nemůže a idiot je majitel, to je známá pravda – a musím si ji opakovat, protože nebožtík Bart taky udělal hodně malérů , než jsem se naučil ho držet na horolezeckém lanu s ocelovým košíkem na hubě. I já tedy byl oním idiotem, ač jsem nebyl v rozvodovém řízení.
Ale aspoň jsem se snažil s tím něco dělat.

To nemá cenu

Stalo se to v poslední době pravidlem, takřka rituálem. Projdeme místem zvaným U dubu, pokračujeme lesní pěšinou až na cíp lesa a odtud vede k našemu Šmoulovu nedávno vysázená alej pěkně lemovaná historickými žulovými patníky. Podél ní se táhne směrem k Březové pole. To je od podzimku zorané, je rozbrázděné pěkně hlubokými brázdami. No a jak tudy jdeme, Gari s Norou na pole vběhnou a začnou spolku zápasit. Pozvolna se mění z černo-, respektive hnědobílého psa na černo-, respektive hnědohnědého psa. Marné volání, řečeno s básníkem.

Když tudy ale jdeme hodně brzy ráno, jak se to stalo dnes, jdeme a pozorujeme východ červeného slunce (já), psice nevbíhají do oraniště a nezápasí.

Nemá to cenu. Brázdy jsou zmrzlé. Nelze se zprasit.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena