Nora má své stanoviště v dedikovaném křesílku v obývacím pokoji. Francouzským oknem vidí do zahrady, takže má přehled o eventuálním vpádu kocourů na pozemek. Občas se stane a nějaký kocour na pozemek skutečně zavítá. Nora skočí z křesílka a žene se ke dveřím za velikého jekotu. Není to štěkot v pravém slova smyslu. Ječí jako útočící indiáni obávaného kmene Sioux Oglala.

Jiný zvuk vydává, jakmile někdo zazvoní u dveří. Pak také seskočí z křesílka a běží ke vchodovým dveřím. Běží pomaleji a štěká hlubokým, přinejmenším štěká mnohem hlubším hlasem, než je ječák vyhrazený na kocoury.

Oba hlasové projevy mají vyvolat děs a hrůzu. Efekt je ovšem nulový. Návštěvy i kocouři přicházejí s neměnnou intenzitou.

Na vlastní kůži

Fanánek začal zlobit a Věra mu koupila elektrický obojek. Včera večer jsme to probírali. Musí se dát rázný povel, dejme tomu NE a vzápětí se zmáčkne puntík na ovladači a obojek dá Fanánkovi ránu. On si spojí to NE s elektrickou peckou a přestane se zlobením, kupříkladu přestane blbnout u plotu nedaleko silnice.

No jo, ale jak silnou ránu? Je to škálováno od 10 do 100.

Byla to moudrá porada. Dvacet? To je málo. Čtyřicet? Padesát? Dej mu stovku, radil jsem. Nakonec povídám:

"Vyzkoušíme to." No a připnul jsem si to na ruku. Věra nejdřív bědovala, pak stáhla výboj na 10 a zmáčkla to.

Bože, to byla pecka! Vyzkoušeli jsme to ještě jednou, Věra to zvedla na dvacet. Ještě větší ďaha.
Ne, Fanánek se stovky bát nemusí, nehrozí mu. Dostane čtyřicet. Pak přestane blbnout u plotu, jako já už nebudu blbnout u stolu.

Na okýnko buchy buch

Nora běhá po zahradě, domácí lidé v počtu jeden či dva jsou uvnitř. Noru běhání omrzí a chce se vrátit domů. Obvykle chodí prosklenými dveřmi do kuchyně. Přiběhne ke dveřím a tlapkou zabuší. No a domácí osazenstvo jde otevřít. Někdy jsou dveře jenom přivřené a povolí pod tlakem Nořiny tlapy. Funguje to velmi dobře. Je zavřeno, udělá se buchy buch a je otevřeno.

Až se stane, že je jeden domácí člověk někde u všech čertů a druhý domácí člověk si vyrazí s Norou na procházku a po návratu zjistí, že si nevzal klíče. Jinými slovy, že si zabouch. Prekérní situace. Nora nechápe náhlou nervozitu, kterou vycítí, a nerozumí prudkým slovům, jež padají. Běží ke dveřím do kuchyně a udělá buchy buch.

Tak je to spravne, tak ma byt.
Teprve když zjistí, že to nefunguje, se udiveně otočí k domácímu člověku, který klne s mobilem v ruce, neboť se nemůže druhému domácímu člověku dovolat:
Co je tohleto za pořádky? Udělám buchy buch a ono to nefunguje!

Co je to za psa?

Dvě příhody se udály včera pozdě večer. Vyrazil jsem s Norou na procházku, zajdu za roh a vidím Sally, jak sedí u vrátek svého domu. Pustil jsme ji dovnitř a dumal, jak se to stalo, že uniklo? Vrátka zavřená, posuvná vrata také. Přelezla snad plot, tahle korpulentní dáma v letech? No a po chvilce se vyloupl ze tmy Jirka, její pán. Sally mu zmizla a namířila si domů sama na svou pěst. Strávili jsme pak spolu deset minut příjemného pánského rozhovoru autech. Kouknu, kde mám Noru, a ona zmizla.

Což o to, Nora občas mizne, ale hned zase odmizne, takže mě to neznepokojilo. Znepokojovat jsem se začal, až když zpoza rohu, z míst, kde je zase náš dům, se ozval dunivý štěkot. Napadlo mě, že se Nora taky vrátila domů a čeká před vrátky a že na ni doráží nějaký velký pes, vlčák nebo ještě něco většího, nedejbože kavkazan. Co je to za psa?

Nikoli. Majitel hlasu byl někdo jiný. Byla to Nora sama, dorážela na cosi zalezlého pod auto zaparkovaného u chodníku. Asi to nebyla kočka, na kočky štěká vlídněji. Lasice? Nebo čert?
Nevím, ale vím teď, že Nora má širší hlasový rejstřík než jsem tušil.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena