Býval takový žertík, dnes už mladým nepochopitelný. Jsem horník, a kdo je víc? Dva horníci. No a je to tady.

Začnu od lesa, nebo spíš od křesílka. Aby nám Nora nelezla na křesla, koupili jsme jí v aukru taky křesílko a byl pokoj. Je to její pelíšek a je v něm spokojená. Někdy, zejména večer, když se chce uvelebit jaksi natrvalo, vykoná obřad, jemuž říkáme "hra na horníka": začne oběma tlapami drásat opěradlo. Pak se několikrát zatočí a lehne si.

Čas oponou trhnul a je tu Gari. Taky jsme jí vyhradili její křesílko. No a co myslíte, že odkoukala od Nory poslušnost, čistotu, nezlobení, vlídnou psí oddanost? Ne. Zalíbil se jí Nořin horník, začala ho dělat taky, a tak tu máme horníky dva.

Zatím se mi nepodařilo horníkování vyfotit, tak aspoň je tu fotka horníků před výkonem.

Větší množství psů

No, byli čtyři, tedy Fanánek, Nora a omladina, Gari a Pepinka. Chvilkami do vypadalo jako jeden pes se šestnácti nohama a čtyřmi ocásky, čili mnohopes. Zajímavé bylo postupné opadávání – ještě podotknu, že se to dělo v celkem malé místnosti, v kuchyni – jídelně u Věry a Pepíka, kde jsme byli večer na návštěvě-

Nejdříve odpadl Fanánek. Usoudil, že je tu příliš mnoho nožiček a ocásků a odešel do patra na pelíšek. Nora vydržela déle, pak se ujala výchovné role a pokoušela se zklidňovat situaci. To se podařit nemohlo, takže to vzdala a ulehla na pelíšek v kuchyni. Na kanapi zbyl dvoupes s osmi nožičkami a dvěma ocásky, ňafající a rotující. No a i ten se rozpadl na dvě spící štěňátka.

Vše dojde ke konci, i mnohopes.

Do třetího týdne

Nora vychází s Gari výborně, jen ve vysoké trávě ji volchuje. Jev podivný, nevysvětlitelný, někdy ho popíši podrobněji. V lese hraje Nora s Gari hru o větev. Je vcelku prostá. Popadne větev, Gari ji chce taky žvejkat. Nora utíká a Bari běží za ní. Marně volám na Gari, že jestli je něčeho v lese dost, tak popadaných větví a že snadno najde svoji. Ne. Ona chce tu, se kterou běží Nora.

Nora běží ne na půl plynu, běží na desetinu plynu, aby jí Gari stačila. Obě pak opisují kolem mě kruh o poloměru pětadvaceti metrů. Nakonec se Nora zastaví a dovolí Gari, aby s ní zápolila.

No a to je součást procesu, jímž se Gari mění z kulatého štuclíka v pejska.

Svody - schody

Chodit do schodů, toto umění se Gari snad naučila. Dolů je to horší, ale naučitelné: naučila se to u Věry a Pepíka. Tam mají schody do patra dokonce dřevěné a zalomené do pravého úhlu, ovšem se stupni polepenými koberečky. Takže to neklouže a Gari se osmělila pobíhat nahoru a dolů. Tím byl led obav prolomen a po prvním opatrném pokusu přenesla svoji novou znalost domů.

Nejen znalost. Ono už na návštěvě ji to lákalo zkoumat prostor stranou schodiště. Mají tam zasazený nějaký stromek, fíkus, nějakou cizokrajnou bylinu a Gari ji se zájmem okusovala. My máme schodiště dá se říci standardní, se dvěma rameny, nefíkusové. Ovšem ta mezera pod zábradlím Ggari láká.

Natáhl jsem tedy do výšky dvaceti centimetrů gumicuk jako prostředek první zábrany. A Gari?

Láká ji gumicuk. Jistě by se dal překousnout a ona udělá všechno pro to, aby tuto hypotézu prověřila praxí svých špičatých zoubků.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena