O víkendu jsme hodně výletovali, v sobotu dokonce velmi hodně. S Věrou, Pepou a Vojtíškem, a tudíž i s dalmatinem Fanánkem, jsme putovali pěšky do Davle Zlatým údolím. Pejskové tam používají strmé údolní svahy jako U-rampu a zatímco kráčíme po dně, oni běhají hup, hup, hup, pop celé délce údolí. Po obědě nás přepravil vláček do Vraného a tam jsme nastoupili stoupání do zvolského kopce přes vrstevnice. Celkem to dělalo nějakých patnáct kilometrů.

V místě zvaném U dubu jsme vyšli z lesa na Myší louku. Je to pole, teď porostlé jakýmisi lopuchovitými bylinami. Zvole už je na dohled, spíš na dosah. Byli jsme docela schváceni, tedy lidská část výpravy, není divu, po těch patnácti kilometrech terénem.

Ne tak pejskové. V tom lopuchovitém porostu, který jim sahá po bříška, zahájili honičku.
Konečně se mohli proběhnout!

Statečnost s výhradou

Při polední procházce (Nora se mnou sdílí ateliér v Břežanech, učí se mnou Photoshop a píše Digineff) jsme potkali vlčáka. Jsou mu dva roky, jmenuje se Nero a Nora se mu očividně líbí. Problém je v tom, že se Nora vlčáků bojí od té doby, kdy ji zvolchoval vlčák Cid. Nic vážného, jen si ji pokutálel před sebou a to se ale nezapomíná.
Nero je milý hravý pejsek a Nora si ráda hraje, takže v zásadě jeho nabídku ke hře neodmítala. Je to ale dívka opatrná, takže se rozhodla hrát si na honěnou s vlčákem a zároveň se držet v bezpečném úkrytu mezi mýma nohama.
Ona moc neváží, asi tak dvacet kilo. Nero taky není řimbaba, nicméně poctivých třicet mít bude. Dohromady padesát a teď přidejte něco dynamiky.
Divíte se, že jsem schopen podat svědectví?
Já ano.

Zimování

No a zima je tu. Včera odpoledne jsem vezl od pana medaře zásoby medu na zimu – přesně podle medvědího zvyku! Ještě v Říčanech pršelo a v Jesenici už spadly první vločky. Odpolední výprava s Norou byla ještě bahenní. Dnes ráno to bude už po tuhé půdě, třebaže se tady ve Zvoli nenaplnily předpovědi sedmistupňového mrazu.

Medu dost, suchých větví na zátop v krbu jsme natahali taky dost, zima může přijít. A spolu s ní těšení na jaro. Jen považte, vždyť slunovrat je už ani ne za měsíc!

K tomu bahennímu psu: omýváme ho v garáži, máme tam koutek s odtokem, vyvedená voda studená i teplá z bojleru. Nora se omývá podobně jako auto. Na autě jsou taky nejproblematičtější podběhy kol. Nora má taky podběhy, doslova: když to bere po louce tryskem, omítá si břicho a záhyby u zadních nohou. Než dojdeme domů, vznikne tam černá krusta. Nejraději by si ji odnesla do pelechu a mytí vnímá jako velkou křivdu. Kdyby vzniklo nějaké hnutí na ochranu psích práv, právo na zabahnění by si ustavilo na jedno z předních míst.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena