Obvykle je to u snídaně tak, že přijde Gari, stoupne si metr od stolu a hledí. Kdo má psa, si dovede představit, jak hledí. Jak hledí, nevysvětlím tomu, kdo psa nemá. Jen to podotknu, že když pes hledí, něco se musí přihodit.

Například to, že ukrojím kousek sýra, nedám ho hledícímu psu, obvykle tedy Gari, ale jdu vedle do pokoje, kde už Nora čeká, copak Gari v kuchyni vyhledí, zavelím „místo“, počkám, až Gari místo zaujme, a pak jí dám půlku toho skrojku a druhou dám do tlamy Noře. Pejskové mají sejra a já mám dobrý pocit, že je vychovávám. Tento děj se odehraje ve snídaňové době jenom jednou. Sýr hraje roli jakéhosi úplatku, výpalného či daně (ona to jsou synonyma).

No a dnes, kupodivu, Gari zůstala v záloze a hledět přišla Nora. Výsledek stejný – dva pejskové na svých místech. Jen já budu mít den poznamenán otázkou: copak má znamenat tahle výměna rolí? Není to nějaké znamení, boží prst?

Špunt

Garina občas zvrací, přesně podle starého úsloví bleje jak Amina. Nikdy se to nestane ve tři odpoledne v koupelně na dlaždičkách. Posledně, tedy dnes, předvedla, co umí, ve čtyři ráno v ložnici na koberci.

Proces začne známými zvuky. Ljuba se probudí, já se probudím, heslo zní „rychle, než to sežere“. Dnes to byl špunt od umělohmotné flašky. Vždycky je to něco takového. Je to maniakální požírač všeho možného. Rozkousala mi holicí aparátek i s žiletkami. Tlustou modrou fixku rozžvejkala na béžovém koberci. Je to čilé děvčátko.

Nora, když scéna propukne, vstává ze svého pelechu a kráčí vedle do pracovny. Na zádech jí světélkuje nápis: s tímhle nemám nic společného, tohle není moje kafe, já, prosím, nebleju.
Nakonec vše uklizeno, Gari doškytá a ulehne. Zkoušíme zase usnout a skoro se to zdaří.
Pak se vrátí Nora a domáhá se vstupu na svůj pelech. Na zádech jí světélkuje nápis: Mám právo na svůj pelíšek.

Každý má své právo na něco, jenom s tím právem na spánek je to horší.

Ustel mi

Gari má svoje křesílko a Nora má taky křesílko – tudíž nemají důvod nám lézt na kanape a na křesla. Na křesílkách mají deky. Do nich se zavrtají, zachrují a poté podřimují a čekají, až se začne něco dít.
Deky musí být složené, aby je mohly rozvrtat. Takže se to má tak, že přijde Nora a něco chce. Pochopím, že mám urovnat deku na jejím křesílku. Vykonám tedy, co žádáno. Deka urovnána, načež přijde Gari a skočí Noře na křesílko, zchruje deku, strčí si pod ni hlavu a zakuklí se, tudíž se promění v Kuklíka.
Aspoň od jednoho čokla je na chvilku pokoj.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena