Když porovnám Noru v jejím štěněcím věku před dvěma a půl lety a Gari, pak vychází Gari jako odvážnější pejsek. Nebojí se štěkotu ovčandy Ketty a když začne štěkat sousedovic Sid, jde nevšímavě kolem. Holčiček s taškami na zádech se nebojí a koloběžku nepokládá za smrtonosnou zbraň na sebe namířenou. Včera poprvé projevila cosi jako bázeň.

V lese jsme potkali ne jednoho, ale rovnou tři německé ovčáky. Jejich pán je měl perfektně vycvičené. Když nás uviděl, poručil jim a oni si lehli vedle sebe, tělo na tělo, trochu vypadali jako trojhlavý pes Kerberos. Nora je opatrně obešla, kdežto Gari zůstala na cestě a vyjeveně na ně hleděla. Byli divní.

Nakonec se přemohla a prošla kolem nich, jenže po sto metrech ji čekalo další překvapení. Potkali jsme pána s dětským kočárkem. Kočárky se vyskytují u nás ve Šmoulově často, nezřídka je tlačí maminky s kolečkovými bruslemi na nohou. Ale tohle byl okočárkovaný pán v hlubokém lese. Divný.

A divného se bojíme, pokud jsme štěňátko.

Taky je veliká

Veliká bývala Nora, když byla malinká. Byl to svébytný obřad: vyšplhala na kopeček a vyžadovala pak frolíka, aplaus a obdivné volání "ta je veliká". Oblíbené jeviště pro tuto produkci měla v naší ulici na rohu, tam kde bydlí Edíček, tam měli před vjezdem na pozemek pěknou hromádku drti. Pak hromádku odvezli, Nora neměla kde dělat velikou a pak už byla veliká pořád coby veliký pes.

Střih. Vedle Nory je tu Gari a v lese nazývaném Cíp je kopeček, kluci ho používají k posilování cyklokrosových dovedností. Několikrát jsem Gari přiměl, aby na něj vylezla, dostala frolíka a obdiv. No a včera jsme se vraceli z procházky, Gari okamžitě vylezla na kopeček, tvářila se jako hvězda, dostala frolíka a potlesk. Pak slezla a hup, byla tam Nora.

"Já jsem taky veliká!" hlásila. Ano, na opojné chvíle slávy se nezapomíná.

Gari má narozeniny

Ovšem měsíční, přesněji čtyřměsíční. Tak je to v životě lidském i psím, život se nejdřív počítá na dny, pak na týdny, měsíce a teprve potom na roky. Takže čtyři měsíce. Čas bilancování? Kupodivu nic zásadního nezničila: pantofel odnese do pelíšku, ale nechá ho v původním stavu. Nepřekousla elektrický drát, ani neshodila čínskou vázu (nemáme žádnou čínskou vázu, to jednou Bart shodil a rozbil u Káji Saudka v obýváku čínskou vázu, naštěstí odlitek ze sádry, nikoli z dynastie Ming). Naučila se přiběhnout na povel Ke mně a sedne si, když se jí poručí. Už to není chlupatý váleček, je to svalnatý pejsek. A optimisticky hledí do nadcházejícího pátého měsíce života svého. Nechť je stejně úspěšný jako ten předchozí.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena