Motorkářská solidarita
Včera jsem měl pracovní schůzku v jedné smíchovské kavárně. Motorku jsem zaparkoval ve vedlejší uličce, kolmo k chodníku, v mezeře mezi dvěma auty. To je jedna z velikánských výhod motorky - nemáte žádné problémy s parkováním. A k tomu dobrý pocit, že zabíráte nesrovnatelně míň místa na povrchu planety, než auto, zvláště než ta velikánská SUV auta.
Pak jsem si odbyl tu schůzku u kafe, které nám přinesla příjemná mladá číšnice. Zaplatil jsem a šel jsem k motorce. No a vida, situace se změnila. Auto, za kterým jsem stál, odjelo a přijelo jiné, velké, právě ten SUV, tedy terénní auto určené k jízdě po dokonalých asfaltových silnicích, podstatně větší, a tenhle SUV mě dokonale zazdil. Motorka sice není široká, ale do šíře listu papíru má přece jen daleko a zhruba tak široký výjezd mi majitel SUV nechal. Nezbylo než jet přes chodník, usoudil jsem. Jenže obrubník byl vysoký a tak jsem šel do nedalekého dvora pro cihly, abych si udělal nájezd. Už několikrát jsem se takto dostal ze šlamastyky. Než jsem ale stačil nájezd vybudovat, kdo se na scéně objevil - ona číšnice.
"Jdu se podívat na tu vaši motorku. Já taky jezdím na motorce," pravila a řekla mi, že má Kawasaki šestistovku z šestadevadesátého roku. Zlatá to dívčina! Dokonce znala majitele toho SUV. Takže jsem nemusel klopotně vjíždět na chodník - zachránila mě motorkářská solidarita a dívčí motorkářská zvědavost.

Zatmění cudného Měsíce
Vracel jsem se z Prahy na motorce už potmě. Najednou koukám - ten Měsíc je nějakej divnej, nahoře ťafnutej! A hned mi došlo, že je hlášené částečné zatmění. Tašku jsem měl pořádně naloženou - večer jsem vedl seminář, takže jsem tam měl civil (džíny a sandály, přece nebudu seminárníkovat v kožených kalhotách a motorkářských botách), krabici s foťákem, další foťák, mobil - a tři růže pro Ljubu, ty jsem přišpagátoval k popruhu tašky, aby mi je při jízdě neodnesl vítr. Takže nepřicházelo v úvahu, že bych zastavil a fotil a zatelefonoval Ljubě, aby se koukala na zatmění.
Cesta do Zvole trvá asi tak půl hodiny. Ljuba mě už čekala u vrátek: Iris byla neklidná už tři minuty před mým příjezdem. Telepatie? Nebo mě slyšela na dálku? Ljuba tvrdí, že Iris rozezná zvuk mé Sůzy od zvuku jiných Suzuki Banditů. A hned jí hlásím, že je zatmění Měsíce.
Noc byla jasná, ale jenom přes Měsíc se táhnul pás mraků. Táhnul a táhnul, až mi to přišlo divné, jako schválnost, jako by byl cudný a styděl se, že mu chybí šešulka a natáhl před sebe osušku.
Nakonec se přece jen odhalil a maličký zbytek jsme přece jen zahlédli. A já vyfotil Canonem IS S3. Teď ráno jsem pak s jistým pohutím četl na webu, že "Díky jasnému počasí mohli lidé v České republice pozorovat ve čtvrtek večer částečné zatmění Měsíce."
Jak kde. Ve Zvoli byl Měsíc cudný.

Některé záhady vyřešeny - částečně
Minulý týden jsem tady otevřel dvě otázky. Ta první je vyřešena víc než uspokojivě - tedy řasy v zahradním jezírku. Zastavil se u nás pan Pišl z Bonsaicentra v Libčanech, tedy tvůrce ono jezírka. Netušil jsem, že tento jemný milovník přírody je - aspoň v tomto případě - stoupenec mého tajného hesla nás zachrání jen čistá chemie. Nasypal do jezírka chemikálii a řasy pochcípaly. Rybičky ne, takže to je přesně to, oč šlo. Letošní léto s jeho výkyvy mělo prý za následek brutální rozmnožení této řasy a někde bylo nutno opakovat proceduru třikrát.
Další případ byl cedr, který popukal. Teorií se vyskytlo mnoho, nejpravděpodobnější mi připadá ta, která hovoří o příliš velkém množství vláhy či živin. Cedr loni vsazený pořádně zakořenil a nasává víc vláhy, než dokáže zpracovat. Takže - méně zalévání mu prospěje. Takže cedr popukal, protože je násoska?

Odevzdávám korekturu
Jinak ale - víkend jsem strávil pracovně. Dodělával jsem korekturu mého nového románu Rock mého života a dnes nesu opravený text do redakce Mladé fronty, kde by kniha měla ještě letos vyjít. Moc těch chyb tam nebylo, Jarda Jiran redigoval román pečlivě. Část jich přede mnou vychytala Anna Marie (dcera Ljuby) a na mě zbylo jen paběrkování. Ale jak mi jednou předvedl jeden profesionální korektor: otevřel libovolnou knihu na libovolném místě a nalezl tam chybu - sic rázu češtinského, a tudíž sporného, nicméně bylo přinejmenším o čem diskutovat. Takže moje činnost se dá nazvat "snaha o minimalizaci chyb". Dnes to odevzdám a bude to jak v tom úsloví: kostky jsou vrženy, už nebude návratu. Kniha vyjde, jak jsem ji vypustil z rukou.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena