Pejskové toho moc nenačtou a kdyby četli, možná by ocenili novelu Jiřího W. Procházky o životě v dvojrozměrném světě. Z procházky se vracejí uřícení, jazyky doslova na vestě a pak se v předsíni připlácnou na dlaždičkovou podlahu a snaží se s ní splynout. O nějaké dovádění na zahradě nemají žádný, opravdu žádný zájem. Marno jim říkat – je to jev dočasný.

Konec konců, oni všechno berou jako jev okamžitý a dočasný a všechno řeší ad hoc. Recept proti vedru? Splynutí s dlažbou. Pomyšlení na příští zimy je pocitu vedra nezbaví.

Jsou to moudří tvorové.

Posluchy neposluchy

Závěrečná fáze pravidelné procházky vede průchodem lesa, jemuž říkáme Cíp. Tam je třeba být opatrný, kolem něho se táhne silnice a na ní bývá někdy provoz. Takže zavelím Čekej, holky si sednou a čekají, vykouknu a když nic nejede, zavelím Vpřed a holky vyletí z lesa, přeběhnou silnici a vlítnou na pole, kde pátrají po myšičkách.

Chvilku čekám a křiknu na ně, že už se jde. Křiknu podruhé. Nad hladinou osení vidím jen vystrčené zadky a kmitající ocásky. Křiknu potřetí. Nic.

Neposluchy.
Tak tedy jdu pryč. Zajdu za první barák Šmoulova. A už, dusy dus, dejchy dejch, neposluchy s čumáky od hlíny jsou tady a pádí mi kolem nohou směrem k domovu.

Jsou to v úhrnu posluchy.

Hodně mourovatý kocour

Není to příhoda moje, vyprávěla mi ji Ljuba. Zato je hodně čerstvá, stala se včera a došlo k ní hodně blízko. V sousední ulicí, dá se tak říci, nějakých tři sta metrů od našeho domečku.

Vracely se z procházky, Ljuba s Gari a Norou Březovskou ulicí. Ta tvoří hranici našeho Šmoulova. Domy vroubí jen jednu její stranu, na druhé straně je pole a dál už je les a ten se táhne až dolů do Vraného, k Vltavě. Takže jdou a už jsou skoro u ulice Centrální. V těch místech nepřiléhá k ulici přímo pole, je to spíš mokřadlo, roste tam divoká tráva a jsou tam křoviny. Jeden ten keř naše pejsky hodně zajímá, protože ho obývají kosáci a s nimi hrají na honěnou. Gari zůstala pozadu a Nora už zvědavě klusala ke kosímu keři. Zastavila se a začala couvat.

Vzápětí vyšel, doslova vyšel, z křovin a travin statný kocour. Ljuba kouká, co je to za macka, že ho tu nikde neviděla, tak nápadné zvíře, a on to není kocour, ale sele divočáka. To ho ale už zblejskla Gari a že se půjde podívat.

Dopadlo to dobře. Ljuba na Gari zařvala hlasem neslýchaným a Gari pochopila, že je to míněno opravdu vážně a sele zajelo zpátky a ony všechny tři spěchaly dál tou Březovskou ulicí.

Takže už jsou blízko. Hodně blízko, sakra, tohle je doslova u vrátek našich sousedů.

Malé prase taky prase

Také já ho potkal, to malé prase, které v úterý potkala Ljuba doslova u nás za humny, v ulici Březovská. Tohle setkání se odehrálo už v lese, ale také hodně blízko Šmoulova, nějakých sto metrů od jeho okraje.

Jdu, slyším štěkot, Gari s Norou se mohou uřvat. Pak zahlédnu něco zrzavě štětinatého a v další vteřině jsme prozřel. Není to žádný štětinatý pes.

Prasátko je to maličké a zřejmě se zatoulalo od stáda. Chrochtalo a nezdálo se, že by se nás bálo. Pejsky jsem zahnal pryč a nechal prasátko na pokoji. Co s ním?

Nejspíš ho bude muset někdo zastřelit, nebo si ho vezme domů do chlíva? To se nejspíš nesmí. Střílení čehokoli nemám rád, jenže zase je mi jasné, že se divoká prasata nemohou jen tak potulovat po Šmoulově. Jsou přece jen divoká a chudák Bart před deseti lety jedno takové setkání málem nepřežil, a taky to bylo blízko cesty, kudy tehdy chodily desítky lidí.

Takže nám tu běhá malý štětinatý problém.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena