Tohle se mi zdálo:
Jsem na služební cestě někde v Ostravě. Večer jdu na koncert, nemám lístky, je vyprodáno. Paní u kasy mi řekne, helejte se, sedněte si tamhle k těm lidem u těch stolečků a chvilku počkejte. Máme tu nevyzvednuté rezervace, za pět minut půjdou do prodeje.
Tak dobře, sedl jsem si a spolu s ostatními čekám. Po déle než pěti minutách se ohlédnu a koukám - u okýnka u kasy zase fronta a vesele se tam prodávají lístky - ona je bestie dala do prodeje a nic neřekla a koupili si je jiní lidi!
Utíkám tedy ke kase, jenže než doběhnu, všechny lístky jsou pryč.
Jsem lehce naprdnutej.
V tom přijde babička a skřehotá:
"Nekoupil by někdo lístek? Já ho dostala a nepůjdu, já jsem hluchá!"
"Já ho koupím! A moclipak stojí?" křičím.
"Tři stovky."
"No jo, tak tady máte, to mám štěstí," brebentím, sáhnu do kapsy, vytáhnu šrajtofli - a koukám, je prázdná, nemám prachy!

Jo, jo, žádnej sen... Tak to chodí, tak to chodí...

Přísná Iris
Naproti přes ulici mají pejska, zlatého retrívra, jmenuje se Sára. Je to milý tichý pejsek, jak už tak psi toho plemene bývají. Potkáváme se občas na procházce a Sára má vždycky radost, že Iris vidí, běží k ní jako ke staré kamarádce.
No, Iris není nejmladší, dvacítka na krku je dvanáctka na krku, no a s tím kamaráděním...
Včera dokonce jsme se vrátili z procházky a já zatím nechal otevřená vrátka. Sousedé teprve na procházku vyráželi a Sára, jakmile patřila otevřená vrátka, dostala nápad. Svoji starou milou kamarádku navštíví.
Vběhla tedy k nám a rozhlížela se. Kdepak jsi, moje milá přítelkyně?
No a milá přítelkyně hup a skočila jí po krku.
Tak to chodí... City nebývají vždy opětovány, avšak málokdy byly tak málo opětovány jako v tomto případě.
Nestalo se nic, Iris pochytila od Barta přísnost, nikoli stisk čelistí, který má Bart jednak od přírody, jednak usilovným cvičením, tedy žvýkáním tenisáku.

Pocit bezmoci
Jistě taky znáte ten pocit absolutní bezmoci, kdy vám takzvaně klesají ruce a můžete jen klnout, tiše nebo hlasitě, podle nátury, nebo písemně, jak to teď dělám já. Poslední důvod: mé dceři nějaký dobytek vypustil pneumatiky z kočárku ve kterém v metru vezla naši Dominiku. Nejdřív jí nadával a pak, po nějaké chvíli, se sehnul, dělal že si zavazuje boty a vyšrouboval ventilky a zahodil je.
Takže tak sedím a bezmocně vymýšlím, třeba že by mu ty ventilky zaskočily do té jeho hnusné držky a on by pískal jako ten vodník, co chtěl prokousnout plavací kolo a omylem uhryz ventilek.
Jenže potíž je v tom, že by ty ventilky od kočárku nepískaly.
Kteréžto vědomí můj pocit bezmoci násobí.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena