Bojíme se bouřky, jak kdo. Gari se bouřky nebojí vůbec, já se bojím trochu a Nora hodně. S mým báním je to samozřejmě složitější. Leknu se, a to tak, že hodně, když to řachne vedle do baráku nebo možná nám do baráku, těžko to poznat! Blejsklo to a barák povyskočil půl metr nad terén. To i Gari pozvedla obočí. Taky se bojím, že se bude opakovat to, co se stalo před pár lety. Přišlo krupobití, to vytvořilo na zemi krustu, poté nastal slejvák a - přestože bydlíme na kopci - docela slušně nás to vyplavilo. Toho se bojím.

Proč se bojí Nora? Inu proto, že to není takový hejhula, jako je Gari, ta onehdy lezla do pumpy na beton, když na konci naší ulice začali stavět nový barák. Nora se musí bát, protože je to ušlechtilá inteligentní dáma.

Vysoké strniště

Ani Zvoli neminul řepkový mor. Tentokrát byla (je) řepka na poli, které se táhne od polní cesty vedoucí k lesu vlevo, k Březové. Tenhle týden začali řepkový lán sklízet. Oni to dělají na vysoké strniště, jistě vědí proč. Pejskové, přinejmenším naši pejskové, běhají po tom strništi a pátrají po myšičkách. Žije jich tam jistě mnoho milionů, soudě podle cestiček a dírek. Zatím žádnou neulovily, ale snaha tu je.

Jediný viditelný efekt jsou podrápaná bříška. Ona ta stébla jsou zhruba stejně vysoká jako jejich tlapy, s výsledkem očekávatelným.

Já bych se na myšičky vybod.
Jenže já nejsem pejsek.

Moc jsme si neužili

Ráno jsme vyrazili na procházku. Šli jsme alejkou k lesu a pozoroval jsem mraky. Jak rychle asi letí? Po návratu jsem si to vygooglil: je to od 30 do 60 km za hodinu. Já se pohybuju 5, v lepším případě 6 km za hodinu. Uprostřed alejky jsem usoudil, že ten černý mrak nad lesem a s ním zřejmě spolupracující závan studeného vzduchu nevěstí nic dobrého a zavelel jsem k ústupu.

Určitá komplikace tkví v tom, že jsou posekaná pole a nastala éra myšiček. Nebylo snadné vytáhnout pejsky z vykopaných jam a hnát k domovu. Obdobná situace nastala před polednem, i tentokrát jsme unikli nikoli se zády zcela suchými, ale šlo to, ve srovnání s tím, co nastalo poté, je to vidět na fotce.

Pořádně jsme se tedy proběhli až večer. Dočkám se vděku, že jsem nás dvakrát vyvaroval slejváku? Nečekám to. Vděk pojem neznámý, člověku jako pejskovi.

Pohled od kuchyně

Kuličky

Garina přestála jarní poranění dobře, nebo skoro dobře. Zůstala jí stopa po vpichu injekční jehly, když jí dávali penicilin. Měla to pak oteklé, kousala si to, nedokázali jsme tomu zabránit. Takže tam má něco takového kulatého ošklivého, suchého, tedy nehnisavého, avšak vzhledově odpudivého.

Že na to pomohou homeopatika. To jsou ty léky, ve kterých je účinná látka silně zředěna. Ljuba to používá celý život, já jsem k tomu lehce skeptický, asi taky proto, že jsem takové selské poleno a nikdy mi nic není a léky nepotřebuju. Nicméně Garince podle nakázání aplikuju 3x denně po 4 kuličkách homeopatika. Jsou maličké, ty kuličky, jako antiperle, ale ještě menší. Dávám jí to do měkkého sýru nebo do paštiky.

Bezelstné zvíře nejdřív polykalo bez odporu. Pak bezelstné, leč chytré zvíře zjistilo, že kromě dobrého jsou v soustíčku kuličky. Poté se lstivé mazané zvíře naučilo separovat paštiku od kuliček a vypouštět kuličky koutkem tlamy na zem.

Dám jí tedy sousto – v zájmu parity stejné, leč bezkuličkové sousto dávám Noře, a pak slyším – pink, pink, to kuličky padají ven a skáčou po dlaždičkách v kuchyni.

Uchyluji se tedy k brutální metodě vyvinuté Michaelou kdysi dávno při léčení Gordona. Šup s pilulkami do tlamy – a tlamu přidržet.

Já ti dám, pacholkyně!
Ještě k těm kuličkám – třebaže se tvrdí, že homeopatika působí hlavně autosugestivně, Garině pomáhají. Tedy: ta věc se zmenšuje, mizí.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena