Večer jsem si připravoval ilustrační fotky k článku o nočním focení v mém Digineffu. Potřeboval jsem na ulici stativ postavit s odstupem dvaceti minut na přesně stejné místo. Fotil jsem u nás v ulici, před domem, Gari s Norou asistovaly.

Postavil jsem stativ, pořídil první záběry. Jak ale označit ta tři místa, kde tři nohy stativu spočívaly? Položil jsem lístečky přesně z hrotu noh stativu a pak jsem stativ i s fotoaparátem nesl domů.

Otočil jsem se a samozřejmě, jak jinak, Garina slupla první lísteček a už se chystala na druhý. Poprvé, kdy jsem si všiml, že jí nějak zvlášť chutnají listy.

Pomocník Garinka

Vítr hodně fouká, a tak jsme se s Ljubou rozhodli, že trochu zklidníme bambusový hájek u našeho altánku. Před časem jsme si koupili svazek sisalového provazu. Čekal na svou příležitost v garáži. Ta nastala právě teď: vázat bambusy sisalovým provazem je vysloveně stylové.

Nora se provazu poněkud bála. Nejvíc se Nora bojí skládacího metru a možná měla pocit, že sisalový provaz je něco jako pásmo bez číslíček. Gari se nebojí ničeho. Vtrhla do bambusového háje v okamžiku vrcholení rozmotávacího procesu. V překvapivě krátké chvíli ho zvrátila do procesu zamotávacího. Zdálo se, že nemá čtyři, ale šest nohou jako ta potvora z benzínových pump Agip a všechny ty nohy byly propletené sisalovým provazem.

Vše skončilo zdárně. Bambusy omotány, provaz připevněn k nosnému sloupku altánku. Pejskové leží na pelechu. Už mají po večeři a podřimují. Gari spokojeně, protože pomáhala.

Ty jdi pryč

V neděli jsme byli na výletě za našimi humny. Pejskové se proháněli na louce pod Radlíkem a pokoušeli se vykopat trůnní sál myšího krále a já s Ljubou jsme si užívali sluníčkového odpoledne. Šli kolem další výletníci, pán s paní a vyžlou jménem Baxík. Půl druhého roku, velké nadšení pro kamarádění všeho druhu. Hned běžel za našimi pejsky a že jim bude pomáhat.

Nora je zdvořilá, takže mu nelibost dávala najevo decentně, zato Gari je mladá a od rány. Vrr a ňaf, ty jdi pryč, vyjížděla na něho. My jsme dvě a ty k nám nepatříš. My si ten trůnní sál myšího krále vykopeme samy.

Baxík se nenechal odradit a i později, když jsme odcházeli, běžel za námi a nedbal volání a pískání. To přece není možný, říkal si, že by tak moc nestály o kamarádění!
Ale ono je to možný, Baxíku. Holt, ony dvě jsou dvojka.

Bum!

Potkali jsme ráno Míšánka, starého kamaráda. Když viděl Gari s Norou, rozběhl se a nějak to neubrzdil a Gari nuhnula a došlo k jevu, jemuž se říká hyba nebo prda. Zadunělo to, hrudník na hrudník. Naše Anna to zažívá při tréninku a posléze zápase amerického fotbalu. Není jí co závidět, třebaže má helmu a takové jakési brnění na sobě. Což nemá ani Gari, ani Míšánek. Tam je to hyba bez ochrany.

Myslíte snad, že Míšánek přestal trojčit anebo že Gari šla vzdychat? Pokud si to myslíte, pak jste psa nikdy neviděli narajbovat strom. Oni kvíkají při zcela jiných příležitostech. Většinou když chtějí něco vymámit, což na myší louce moc dobře nejde.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena