Stůl má čtyři nohy, tomu se to stojí, zpívalo se v písničce v době, kdy písničky měly ještě vtip a myšlenku. Nora má čtyři nohy... a statisticky vzatu, stojí jen minimálně. Buď běží, nebo leží. Ale budiž, neslovíčkařmež. Čtyři nohy, to je výhoda v současném ledovém počasí. Však taky auta s náhonem na všechna čtyři mají zřetelnou výhodu.

Takže jak je to s tím psem?

Řekl bych, že výhody jsou minimální. Nora sebou pravidelně praští dole na spodní podestě. Jdu se nasnídat a neupadnu. Ljuba se jde nasnídat a neupadne. Nora se jde nasnídat a praští sebou. A na ledě? Každou chvíli jí to ustřelí.

Ale jo, však vím. Ten švunk je jinej. Kdybych se pohyboval takovou rychlostí jako Nora, byl bych pod drnem. Pozastavovat se ale můžu, když už nedokážu ten švunk napodobit?

Zhrzení štamgasti

Čtrnáct dní jsme byli na cestách. Osiřel dům a hlavně osiřelo krmítko na zahradě. To krmítko, které poctivě den co den s Norou doplňuji, já sypu semínka, Nora hlídá, aby nešli kocouři.

Vrátili jsme se jedenáctého, to je dnes už deset dní. Krmítko doplněno hned po návratu. Jenomže je to prázdná hospoda. Ty tam jsou opeřené výjevy. Žádná mačkanice, nejsou tam pranice. Hrstičky slunečnicových semen vydrží i dva dny a když se objeví sýkorka, je z toho sláva.

Štamgasti se urazili a natáhli se jinam. Jako klasický zkrachovanec bych mohl vzpomínat: jó, pane, to bejvaly doby, kdy k nám chodili i dlaskové a modřinek bylo habaděj, jo, tak to bylo, pane, kdepak dneska!
Neztrácím optimismus. Štamgasti neopustí dobrý podnik natrvalo. A co je hlavního, semínka máme dobře vychlazená.

Čeho se bojíme

Jak kdo. Náš rotvajler Bart se nebál ničeho. Vycházel z předpokladu, že se všechno dá pokousat, takže není třeba se toho bát. Pro něho byly uzpůsobené ke zkusu horkovzdušné balóny, kamiony dálkové dopravy, blesky v bouřce a samozřejmě rachejtle. Norinka je v tomto (a nejen tomto) ohledu Bartův opak. Nebojí se jen toho, o čem se přesvědčila, že není třeba se toho bát, a proces přesvědčování se není zrovna jednoduchý. Po půldruhém roce života se už nebojí cyklistů. Jak by dopadlo setkání s občanem jedoucím na skejtu, nevím. Zatím vždy dopadlo útěkem. V děsu prchla také včera, protože jsme v Břežanech na náměstí spatřili kluka, který běžel se školní brašnou na zádech na autobusovou zastávku. Bylo by bývalo dobré, kdyby se Bart aspoň trochu bál a neškodilo by ani Noře o něco víc statečnosti.

Ale tak je to s vlastnostmi lidskými i psími: třeba nejsou ideální, ale jsou svojské a bez nich by dotyčný člověk i pes nebyl dotyčný.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena