Brzy budeme mít výročí, první štěňátka jsme v naší chovatelské stanici přivítali na svět před deseti lety. Byla to partička pěti uličníků a jedné princezny. Největším z nich byl víc jak půlkilový kluk, hodně bílý, na boku měl veliké černé srdce, uprostřed hlavy bílou dálnici a čumáček jako ušmudlaný od čokolády; pracovní název: Kluk Obr. Právě ten si naše srdce získal natolik, že jsme se hned rozhodli si ho nechat. Dostal oficiální jméno Alabastr, říkali jsme mu Bastík.

Bernský honicí pes. Alabastr jako štěně.

Bastík rostl do krásy a očekávali jsme, že jeho výstavní kariéra bude perspektivní. A taková by jistě byla, kdyby předvádění na výstavě Bastíka bavilo nebo aspoň nestresovalo, avšak poměrně brzy bylo jasné, že on je spokojený doma mezi pejsky, na výletech, na vycházkách, avšak pro výstavy se rozhodně nenarodil. Proč to lámat přes koleno. Bastík měl vzácný rodokmen, tak absolvoval pouze tolik, aby získal chovnost, a bylo to. Nechali jsme ho žít podle jeho představ a určitě to tak bylo správné, Bastík byl šťastný v naší smečce.

A ve smečce byl nepřehlédnutelný, ovšem nijak se neprosazoval. Když se rozdávaly mňamky, klidně si počkal, až na něj přijde řada, věděl, že ho nikdo neošidí. Byl stále v pohybu, na zahradě byl ve svém živlu. Jak se někde něco šustlo, už nám to sděloval svým nezaměnitelným hlasem. Smáli jsme se, že u nás nic nehrozí, Bastík má všechno na starosti.

Bernský honicí pes. Alabastr jako štěně.

V pěti letech se Alabastr stal otcem, shodou okolností přesně takového vrhu, z kterého pocházel sám, má pět synů a jednu dcerku, většina žije v zahraničí. Nejdál nám odletěl Euro, ten má svůj úžasný domov na farmě v Kalifornii, trojlístek Flora, Earl a Milan odcestoval do Holandska, odkud pochází jejich maminka Bijou. Elfa vídáme často, ten žije blízko nás a nutno podotknout, že zdrženlivost k přehlídkám psí krásy po tatínkovi nepodědil, je to multišampion a už je dokonce tatínkem; Esprit žije na Šumavě.

Bohužel k dalšímu plánovanému rodičovství Bastíka už nedošlo. Letos musel na operaci, kterou nepřežil. Byla to rána, kterou nikdo nečekal. Jestli si někdo myslí, že když máte víc psů, nesete snáze trvalé rozloučení, není to tak, už jsme se o tom přesvědčili víckrát, vždycky to strašně bolí. Tentokrát je to ale ještě nějak horší.

Bernský honicí pes. Alabastr ve smečce.

Očekávala jsem, že jako obvykle smutek bude pomalu naše srdce opouštět, přenechá místo radostným vzpomínkám a svou řeč budeme často začínat slovy „pamatuješ, jak Bastík...“. Ale zatím jsem to nedokázala přijmout. Byla jsem u toho, když Bastík přišel na svět a i když z něj tiše odešel, jeho přítomnost byla pro nás tak samozřejmá...

Když otevřu dveře a smečka se vyřítí ven, vždycky sebou trhnu, něco mi tam chybí. Podvědomě očekávám Bastíkův hurónský pokřik, který znamenal „Tak honem pojďte, jdeme zase na to!“ A zatímco ostatní tahali hračky, přetahovali se, pošťuchovali, vyháněli ptáky ze zahrady, Bastík běhal okolo a dával na všechno pozor, potrpěl si na to, aby všechno u nás bylo tak, jak má. Když jsem měla práci u kuchyňského okna, vždycky na mne mrknul a naše pohledy se setkaly. Chybíš nám, ty skromný kluku, můj srdcový princi, a to tak, že moc...

Bernský honicí pes. Alabastr na sněhu

Pro Zvířetník Radana Menšíková v březnu 2017. Vzpomínkové album si můžete prohlédnout zde.