Mardocheus i Schindler

Stačí připomenout: kolikrát byl izraelský prezident nebo předseda jeruzalémské vlády hostem v Bílém domě, Camp Davidu či na jiném místě, kde ho přijal prezident USA? Myšleno v celém období existence moderní židovské republiky od roku 1948. A kolik šéfů americké administrativy přijelo za tu dobu do Jeruzaléma?

Svůj nadstandarní úsek dějin ve vztahu k Izraeli mělo i Československo. Po vzniku židovského státu mu poskytlo důležitou vojenskou pomoc, která významnou měrou přispěla k uhájení jeho existence. Že zbraně a bojové prostředky poskytl mladé republice komunistický režim? Nad tím se pohoršovat nemusíme.

O několik let dříve pomohl jiný komunistický režim západním demokraciím porazit Hitlera. Odmítli snad vězňové koncentračních táborů na východě nechat se osvobodit Sověty jenom proto, že byli vojáky komunistického režimu?

Hospodin volí různé cesty k záchraně vlastního národa nebo jeho údů. Může to být jak věřící Žid (Mardocheus ben Jair ve starověku), tak, jistěže výjimečně, i nacista (Oskar Schindler za druhé světové války).

Díky pomoci, kterou v osmačtyřicátém poskytla, má dnešní Česká republika, potažmo Československo, v Izraeli stále skvělou reputaci. Navzdory pozdějšímu nepřátelství nadekretovanému Kremlem. O to zajímavější se zdá být skutečnost, že Prahu dosud žádný šéf jeruzalémského kabinetu nenavštívil.

Až nyní přijel Benjamin Netanjahu.

Vtipně a výstižně pojal tento fakt redakční blog Židovské listy, když v titulku uvedl: Pražská premiéra izraelského premiéra.

Tel Aviv - Harvard – New York - Jeruzalém

Benjamin Netanjahu se narodil v Tel Avivu (*1949), nemalou část života prožil ve Spojených státech. Tam také vychodil střední školu, aby pak studoval na prestižních institucích státu Massachusetts: Technologickém institutu MIT a na Harvardu. Obory: architektura, management, politické vědy.

Zde v Evropě jsme o něm začali častěji slýchat v 80. letech, když byla ve zpravodajství řeč o zástupci Izraele při OSN. Možná si mnozí čtenáři zpětně vzpomenou, že tím zástupcem byl Benjamin Netanjahu.

Tady začala jeho politická kariéra ve službách Státu Izrael.

V roce 1988 se vrátil do vlasti, aby spojil svůj další osud se stranou Likud. Za ni byl zvolen do Knessetu, jako její reprezentant se stal nejprve náměstkem ministra zahraničí, později šéferem resortu, pak ministrem financí - až nakonec v druhé polovině 90. let ministerských předsedou. Jak už to v demokracii chodí, okusil i post lídra opozice. Od konce března 2009 je znovu ve funkci předsedy vlády.

Danajské dědictví

Už když v roce 1996 stanul poprvé v čele jeruzalémského kabinetu, bylo jasné, že se dostal do nezáviděníhodné pozice. Byla to prazvláštní doba: na jedné straně tu byly dohody s Arafatovou PLO, s nimiž z pricipu nemohl souhlasit, na druhou stranu povinnost demokratického a právního státu podepsané smlouvy respektovat. Bez ohledu na to, co si o nich myslí.

Netanjahu správně vytušil, že dohody z Oslo přinesou bezpočet těžkostí, mírně řečeno. Stejně tak byl později bezchybný jeho úsudek, že stažení z pásma Gazy bude pro Izrael představovat vážné bezpečnostní riziko. Tisíce raket vystřelených z Gazy na území židovského státu mu dávají plně za pravdu.

Už v devadesátých letech byl kritizován, a dnes je znovu, ze všech stran. Zleva i zprava. Jedněm vadí, že se osady v Judeji a Samaří budují, druzí mu vyčítají, že se v dostatečné kapacitě nebudují.

Bolestná je videokampaň obyvatel obce Efrat, v níž stejnojmenná dívka premiérovi vyčítá zradu: nedodržel slib, že v místě bude povoleno postavení dalších bytů. Ti lidé mají jistě svůj díl pravdy. Zapomínají ale na to, jak obrovskému tlaku ve věci osad je premiér vystaven. Od USA, EU, mezinárodního společenství.

To, co jedni považují za naprostou samozřejmost - žít a budovat příbytek v odvěké pravlasti -, jiní považují za něco jako politický zločin. Nemalá část těch druhých patří mezi mocné svobodného světa.

Politika je umění možného. V demokracii, kde se v cyklech střídají vlády a lidé u jejich kormidla, navíc zhusta platí, že jeden politik musí na malém manévrovacím prostoru řešit to, co zpunktoval jeho předchůdce.

Dohody z Oslo, akceptování šéfa teroristů Arafata jako politického partnera a PLO jako jediného zástupce palestinských Arabů – nic z toho Netanjahu nechtěl, nevymyslel, nepodporoval. Je to politické dědictví tandemu Rabin – Peres. Tak trochu danajský dar, kterého se nelze zbavit. Možná dobře myšlený, mající ale závažný nedostatek - ze své podstaty nebude nikdy fungovat tak, jak si jeho „otcové zakladatelé“ přáli.

Čisté víno a pošetilci u Vltavy

Nemá smysl lhát si do vlastní kapsy: najít územní a bezpečnostní kompromis mezi Izraelci a Palestinci připomíná pokus o vyřešení kvadratury kruhu. Bylo by falešnou iluzí domnívat se, že mír je možné nastolit jednoduše tak, že se Izrael pokorně (a pošetile) vrátí do hranic tvořených linií příměří z roku 1949 (resp. 5. června 1967).

Není to možné z jednoduchého důvodu – a uznává to i známá rezoluce Rady bezpečnosti č.242/1967: Obyvatelé všech států v oblasti mají právo žít uvnitř bezpečných a uznaných hranic. Zde je zakopán pes. Pomožme si ilustrací z Jižní Ameriky. Posune-li Brazílie (8,5 milionů km čtv.) svou hranici o 100 km ve prospěch Surinamu, změní se její bezpečnostní situace o poznání méně, než když Surinam (163 tis. km čtv.) posune svoji hranici o 100 km ve prospěch Brazílie.

Stejná zásada, jistěže s jinými čísly, platí, pokud jde o Izrael. Jeho ministerský předseda, který ve čtvrtek 7. dubna přijel na návštěvu ČR, si je tohoto princpipu, jenž je alfou a omegou blízkovýchodního míru, velice dobře vědom. Proto kdysi prohlásil: Pan Arafat musí říci svým lidem otevřeně a jasně, že mír nebude uzavřen na liniích z roku 1967. Izrael se nedá zredukovat na křehké státní ghetto na pobřeží Středozemního moře.

Kdo chce tomuto principu porozumět, porozumí mu. A porozumí i názorovému postoji Benjamina Netanjahua, významné politické osobnosti nejen Státu Izrael, ale také západního světa. Proto izraelského premiéra symbolicky přivítal – jako představitele svobodného demokratického státu.

Kdo nechce porozumět, vyjádřil se jinak: podporou internetové výzvy „Ne naším jménem“, jež požadovala, abychom Benjamina Netanjahua nevítali. Kdo tak činí, podílí se prý na válčení.

Dovolím si odhodit servítek a říci to naplno: Kdo sympatizuje s touto výzvou, podporuje terorismus.

V boji proti němu nelze stát uprostřed. Tak jako za války neexistovala „zlatá střední cesta“ mezi lidickými oběťmi a jejich nacistickými katany. To pouze čeští antiizraelští levičáci si pošetile myslí, že vyjádřením sympatií k vyznavačům násilí a odporem k přednímu bojovníkovi proti němu přispějí k blízkovýchodnímu míru.

... Netanjahuovi maji boj proti terorismu v rodině --- Program World View serveru You Tube přinesl s Benjaminem Netanjahuem nedlouho před jeho pražskou návštěvou exkluzivní rozhovor, do něhož byli zapojeni lidé ze světové internetové komunity. Premiér přiznal, že nejvýznamnějším zážitkem v jeho životě byla smrt bratra. Připomeňme: Jonathan Netanjahu zahynul v roce 1976 během unikátní záchranné protiteroristické operace, při níž byla v Ugandě osvobozena rukojmí z letadla uneseného na lince Tel Aviv - Atény - Paříž. Únos zorganizovala palestinská teroristická organizace LFOP.

Stejskal.estranky.cz