„Vašáku, prý ses zamiloval,“ volaly kolem letící vážky.

„No a co?“ zvolal jsem. Vážka je ženského rodu, a proto jsem při křtu, tedy ve fázi posledního svlékání nymfy, odmítl název vážka a protože jsem se považoval za nadsamce, odmítl jsem taky jméno Važák jako urážku, to bych mohl vypadnout v hierarchickém klasifikačním systému z řádu Odonata a kdo ví, kde bych skončil. Třeba jako dobytčí vazák, kde by byl vypuštěn háček v rámci vypadávání a dobytek by byl postavený o řády výš než já, nadsamec. Nebo bych mohl být jachtařský vazák mezi haraburdím jako jsou šekle, karabinky, obrtlíky, rohatinky. Křtící velekněz porozuměl mým obavám a nabídl mi pojmenování Vašák. Vysvětlil mi, že se tím dostávám do vybrané společnosti. Čím vybrané, zeptal jsem se. I řekl velekněz: Dle Královského pravopisu vše odvoditelné od jména Václav nebo Vašík nabývá stejnou nedotknutelnost jako jméno královo a jeho zesměšňování budiž trestáno. A tak mé fyzické nadsamcovství je provázené ochranou královskou. Třeba mě nikdo nesměl zesměšnit přezdívkou Věšák. Vážky to věděly a dávaly si pozor, a proto teď řekly bez úsměšků:

„Prý tvou vyvolenou je nějaké neobyčejné prkno.“

„Jo, zamiloval jsem se do prkna.“

„Fuj,“ pomyslely si vážky a představovaly si tu mou lásku a řekly si, bezpochyby tak zove samičku-ploštici. „Ani rici, ani cici, jak říká tvůj kamarád, plodící za hranicemi našeho státu,“ zvolala nejmacatější ze všech našich vážek.

„Ach ne, zamiloval jsem se do opravdickýho prkna, dřevěnýho prkna, plnýho milostných třísek a neprostupných suků,“ řekl jsem a očima jsem ukázal na kus prkna povalujícího se milostně opodál.

„Vašáku, Vašáku,“ řekla káravě vážka-matka. „Aby tě zoban neztrestal!“

Byla ze všech vážek jediná, která mi říkala s poptěchou Vašáku, prý vážka je moc zženštilý tvar na to, jaký jsem vobšoust. Abych nebyl, když je všude převážkováno a samečků poskrovnu, jenže mě už to s těmi vážkami nebaví, pořád to stejné třepotání duhovými křidélky při lítání z listu na květ a z květu na cíl mé vášně a tam se mám co držet, abych z vážky nesklouzl a neutrhl si ostudu. Dokud nesklouzávám, jsou mi po vůli, ale mě to už s nimi nebaví, jenže bez toho oplodňování nedokážu žít, a tak jsem frustrovaný, jak říkají ti odporní lidé píšící bajky a jiné prózy. Jsem frustrovaný Vašák.

„Prostopášníku,“ volaly na mě mladičké vážky a poletovaly kolem a jako mi unikaly a přitom čekaly, kdy se nad nimi začnu milostně vznášet až, nakonec, jako závanem vánku, na ně dolehno-dosednu, jenže já se vznáším nad prknem, a když přijde ten milostný závan vánku, dolehnu na prkno a ono nic, prkno je neprostupné, je asi přespříliš panenské a já se snažím, myslím na všelijaké prasárničky, abych co nejvíc vydržel, jenže prkno nic, leží pode mnou jako kus dřeva.

Poodlétnu, vážky mě z dálky pozorují, to by bylo, abych neuspěl, a tu uvidím tesaře, kterak zatlouká do trámku hřeb po hřebu a hřeby smyslně pronikají do dřeva, ach, tesaři, poskytni mi jeden hřeb, abych i já mohl do prkna proniknouti, a tesař vzhlédne a mezi svými tesařskými úkony vykoná i jeden úkon léčebný a proklá mě hřebíkem, vzal k tomu hřebík tenký a dlouhý a já jsem vyjekl a hned potom zajásal, připadám si přepotentní, přímo Nadvašák, nadsamec a hned jsem zatřepal křidélky svůj milostný let nad prknem a pak, hup na prkno. Čekám slast při pronikání do prkna. Nic takového, jen bolest, třísky zadírající se všude do mého hřebu-penisu. Můj hřebopenis tlačí, tluče s tesařskou vehemencí, ale buď jsem si vybral suk, nebo má vehemence byla nedostatečná, až se mi můj hřebopenis ohnul jako starému dědkovi a prkno leží jako kus dřeva dál a vážky z dálky piští smíchy.

Od té doby lítám s ohnutým hřebopenisem, který mi pomalu reziví, vážky mě nechtějí, pokouším se oplodňovat matku gáju, když už mi to s prknem nevychází, jen se při té mé kopulaci s matkou zemí změnilo písmenko, a tak se rodí buzíci-gejové místo Vášogajové.. Smutním z poznání, jaké plodím potomky, a vážky se potutelně uculují, to máš z toho a já se jich marně ptám z čeho.

Náš pán král Václav je tuze vztahovačný a když mu biřicové referovali o Vašákovi, uviděl v mé bajce jinotaj a urazil se, já bych přece neoplodňoval zemi, zvolal a rozhodl: To nesmí spatřit světlo světa našeho, ať ten zapisovatel vašákových prasárniček nenajde nakladatele. Těžko ho hledám. Prý to není jen kvůli pánu králi Václavovi, říká zapisovatelova žena, které se ty bajky nelíběj.

Naučení:

Při smýšlení historek vyhýbejte se jménům slavných, byť byly vaše historky jen o hmyzu.

Ilustrace U.G. Sato