Eda Stoklasa býval mým dobrým kamarádem. Byl to trochu trhlý zastánce zelených, trochu filosof. Rád jsem ho navštěvoval na jeho venkovské samotě, chaloupce s doškovou střechou a se ztrouchnivělou záchodovou budkou na dvorečku. Když jsem tam seděl a opatrně udržoval rovnováhu svou i záchodu, naslouchával jsem šveholení ptáků a pozoroval oblaka, jak plují oblohou a hlavou se mi honily fraktálové teorie, a tak jsem si fraktálově popisoval všechny ty cirry a kumuly zdobící nebe. Byly to idylické doby, na které rád vzpomínám. Jenže nemám s kým se o vzpomínky dělit, protože Eda je posedlý pouhou současností. A ta mu vrchovatě přeje.

Eda kdysi umístil před chaloupku ceduli, která nesla nápis: Charmettes, a tou samotou a okolní přírodou se cítil přímo povolán ke studiu Rousseaua, tedy Jean Jacqua, nikoliv jeho jmenovce Jean Baptistu. Eda neměl smysl pro cynické epigramy.

Mezi chaloupkou a cedulí se tyčí lípa snad starší než samotná chaloupka a já pod tím stromem sníval s knihou v klíně, byl to spis O fraktálové geometrii přírody od Mandelbrota a pozoroval jsem okolí ve snaze odkrýt fraktálové vzorce všude, kde se dalo a činil jsem si poznámky pro plánovanou monografii. Když nastal čas a lípa rozkvetla, nápady se na mě přímo řítily, poháněny tou přesládlou vůní, která roztáčela turbinu v mé hlavě, energii dodávalo spalování cukru v oné vůni a mé nápady byly vymršťovány obrovskou odstředivou silou, že jsem je stěží zachytával a potom zaznamenával. I proto jsem rád k Edovi jezdil. Ještě nevím, komu budu monografii dedikovat, jestli Edovi, nebo přímo prastaré lípě

„Ten strom mi stíní ve výhledu,“ řekl mi jednou překvapivě Eda. „Musím ho porazit.“

„Co by tomu řek Jean Jaques?“

„S tím jsem skončil.“

„S návratem k přírodě? Vrátíš se do města?“

„Ani nápad. Končím s filosofií. A s ekologií. Jsou to všechno pokrytci. Kážou vodu a sami chlastaj víno. Rozhod jsem se, že se stanu pragmatikem. Je čas kapku zbohatnout. Nejdřív si to tady trochu upravím. A strom porazím.“

Mé ruce vzlétly nad hlavu. „To snad, Edo, nemyslíš vážně,“ a vzhlédl jsem s ustrnutím vzhůru, k větvoví stařičké lípy, aby bylo jasno, že mnou neotřásl Edův odvrat od filosofie a od idejí o návratu k přírodě, ani jeho příklon k pragmatismu. Teď mi jde jen o ten mohutný starý strom. A hle, lípa se počala proměňovat, kopíruje mé ruce, a jak já spínám ruce v ustrnutí, strom spíná své větve-ruce jako k prosbě. „Strome, strome, nekopíruj lidi,“ řekl jsem vyčítavě.

„A jak tedy mám prosit o život?“ ptá se lípa.

„Činem, milá lípo, jen správným činem ve správnej čas si život uchováš.“

Strom si povzdychl a pohlédl na mě s výčitkou. Pohled se lišil od hledění desítek stromok, jak je zažila opilá dáma z lepší společnosti před dvěma desítkami stránek. Teď to bylo takové lidské hledění, ani vám neřeknu, čím ta lípa hleděla, jen jsem cítil tu výčitku a já nevěděl jak dál. Na štěstí se zatím zvedl větřík a spis Mandelbrota se otevřel a strom si v tom spisu čte a když dočte stránku, znova slabě povzdechne a vánkem obrátí list a to si už čteme společně, ale strom chvátá, listuje rychleji, než já stačím číst.

„To nestačí jen číst, to musíš, strome, studovat,“ napomenu netrpělivého čtenáře.

„Mi to stačí, abych porozuměl,“ zašumí svým listovím lípa.

„Studovat, nikoliv jen číst,“ zvolám už s rozhořčením v hlase. Pomyslím si, že já přednáším celý semestr o Mandelbrotových fraktálech a jen někteří studenti chápou podstatu této teorie a teď tady tahle stařičká lípa se bude chvástat, že jí stačí rychlé prolistování teoretického spisu.

Eda na mě pohlédne s úžasem, co si to sám pro sebe vykřikuju a pak dodá, co že blbnu, že teď není čas na studování, teď je čas činů, ale já položím prst svůj na ústa svá a Eda zmlkne a my s lípou si dále čteme nebo spíš listujeme v matematickém spise a náhle zřím, jak větve stromu se stávají prsty a z každého z prstů vyrůstá další ruka a ta má zase stejné prsty-větvičky, jen mrňavější a z nich opět se stává ručička s prstíky, a tak to jde dál a dál.

„Zázrak, stal se fraktálovej zázrak,“ zvolám a ukazuju do koruny stromu, který se stal stromem fraktálovým.

Eda nejdřív nechápal. Musel jsem mu několikrát zopakovat princip fraktálové geometrie, ale on pořád nechápal, a tak jsem mu řekl: „Jen se podívej, jak se ty ruce v koruně stromu pořád opakujou.“

„A to jsou ty fraktály?“

„V podstatě jo.“

„Jinde nejsou?“

„Jsou, všude jsou, příroda je jich plná, ale nejsou tak zřetelný, přečteš si to v mý monografii, kterou připravuju. A tady to je přímo výukovej příklad.“

„Výukovej, říkáš?“ A Eda náhle cosi začne chápat, ale to cosi je vzdáleno na hony od matematiky. Protože už odvrhl svá filosofická studia a stal se pragmatikem, tak nechal prohlásit strom za národní památku, a pak to šlo jedno za druhým: Výukový strom, středisko fraktálové výuky, nakonec celosvětové fraktálové centrum, tedy IFC, International Fractal Centre.

V dohledu fraktálového stromu vyrostly budovy, u jedné byla plocha pro přistávání vrtulníků a Eda bohatnul, prodával stavební parcely, pronajímal budovy a hlavně vyměnil malou ceduli, která nesla omšelý nápis Charmettes za novou velkou s ozdobným nápisem IFC - Hundertähre. Eda totiž změnil své jméno Stoklasa za doslovný překlad do němčiny, když sto, pak Hundert, když klas, pak Ähre, což se stalo v době první zahraniční návštěvnické vlny z Německa. Teď rozvažuje, jestli by se neměl přejmenovat na Hundredyear, když se tak internacionalizoval, jenže to by se jazykově odlišoval od kořenů jména Mandelbrot, a to by mohlo odrazovat frekventanty kurzů a stipendisty. Nejen to. Konec vládních grantů a mezinárodních projektů.

Já mu už neporadím. Když zbohatnul, přestal se kamarádit. Nevyhovoval jsem mu nakonec ani jako lektor, i když jsem mu jeho slávu zpočátku teoreticky zaštítil. Říkám, že teoreticky. Pro praktickou stránku slávy, pro bohatnutí mi schází jakési geny. Nebo mémy? Eda se nejspíš obával, že bych mohl návštěvníkům centra připomínat počátek fraktálového zázraku, kdy chtěl pan doktor Hundertähre porazit tuhle lípu, než se prostý strom stal legendou, fraktálovým rukostromem.

Abych nezapomněl: Eda dostal řadu čestných doktorátů. Stal se pragmatickým vědcem, který se proslavuje víc a víc s tím jak rozšiřuje své bohatství a kolegové, kteří dosud nic nového nevymysleli, ho protlačují do všech médií, která ho pasují na génia. Vždyť je nejbohatší ze všech zbohatlíků.

Naučení:

Jakmile rozpracujete novou teorii, podle které příroda funguje, přijdou pragmatici, zmocní se teorie a zbohatnou na ní.

Ilustrace U.G. Sato