Jak jsem se v předešlém povídání zmínil, tak v tuto dobu jsme se o víkendech obvykle vydávali na výšlapy v „našich“ Modrých horách. Naši potomci, Petr měl 4 roky a 2 měsíce, Martin 2 roky a 8 měsíců. Věk vhodný k celodenním výšlapům a hlavně vybití přebytečné energie velmi aktivních děcánků, kteří pak vydrželi dva až tři dny v relativním klidu.

Obvykle už v pátek večer k nám dojeli kamarádi ze Sydney, strávili jsme příjemný společný večer a v sobotu časně ráno jeli na místo, kde jsme chtěli pořádat náš výšlap. Tehdy to bývali A+A, tedy Agáta a Alfred. Ona původem z Košic a on ze Švýcarska. Však také po návratu, v sobotu večer, jsme dělávali sýrové fondue, kde byl Alfred šéfkuchařem. Po celodenním šlapání chutnalo a víno či svařák přišly také vhod. Domů jeli kamarádi až v neděli a tak jsme mohli popíjet, co hrdlo ráčilo. 

Pohled z vyhlídky Govett's Leap

A tak jsme se rozhodli, že se projdeme nedaleko osady Blackheath od vyhlídky Govett’s Leap skalní stěnou 300 m dolů k patě vodopádu Bridal Veil, tedy Nevěstin závoj, pak dále podél potoka Govettova ke skále Junction Rock a dále proti toku potoka pro změnu jménem Greaves, stále do kopce až do Grand Canyonu a odtud pak prudce nahoru k autu čekajícímu na nás v místě Neates Glen, kde jsme ho ráno nechali.

Jak už je u klokanů zvykem, tak cesty, silnice a železnice nevedou údolím jako v Evropě, ale po hřebenech. Tak jsme zaparkovali jedno naše vozidlo v místě Neate’s Glen, kde budeme výšlap končit, přesedli jsme všichni do druhého a popojeli několik kilometrů a zaparkovali nedaleko pěkné vyhlídky Govettovy.

Vodopád Bridal Veil

Vzduch byl jako břitva, ve stínu byla místy jinovatka, je brzo ráno a jsme něco přes 1000 metrů nad mořem. Vydáváme se k 300 metrů vysokému útesu, kterým vede velice exponovaná cesta do hlubin k patě vodopádu Bridal Veil. Cestou na nás ze skály občas padá voda a klandr, co má sloužit jako zábrana, aby jeden nepřepadl s úzké cesty do šachty, co se zde otevírá, místy chybí a nebo se povážlivě viklá. Stejně mezi trubkami by propadl i Široký, natož Dlouhý a Bystrozraký. Není to cesta pro jedince trpící závratí. Schody vytesané ve skále jsou dosti vysoké a klukům se nejlépe schází lezením pozpátku. Na skalních lavicích jsou pěkné visuté zahrady a přímo pod nohama je často vidět pár set metrů do údolí. V mnoha místech na nás z převislé skály padá voda a tak než dojdeme k patě vodopádu, jsme docela mokří.

Asi po půl hodince docházíme k patě vodopádu, usedáme na sluncem ozářený balvan, kocháme se pohledem na padající vodu a sušíme se. Po chvíli se vydáváme podél potoka Govettova dále dolů. Otevřený sklerofylový buš se zde střídá s hustým deštným třetihorním pralesem, kde je smaragdové příšeří a stromové kapradí má kmeny až 10 metrů vysoké. 

Místy vede cesta přímo skalnatým korytem potoka, kde je radno vzít děcánky za ruku, aby neupadli do některé z četných tůní. Voda v nich je průzračná jako křišťál, ale její teplota se limitně blíží nule. Sluníčko na obloze stoupá a příjemně hřeje. Kolem deváté hodiny ráno docházíme k soutoku potoků Govettova a Greavesova, nad kterým se vzpíná Junction Rock, asi desetimetrová skála. Zde jsme si sedli na sluníčko nad tůň a kluci se zakousli do toho, co jsme jim vzali sebou. Já čuměl do průzračné vody tůně pod skalní polici a hledal místního úhoře, ale neviděl jsem ho. Třeba se přestěhoval. Vzpomenul jsem si na následující příhodu.

Obluda.

Stalo se v šeru dávnověku, koncem let šedesátých, když jsem se vydal na tento vandr do buše. Šel jsem se svými třemi australskými kamarády – Rovery – a třemi hosty ze zámoří, mladíky z Anglie. Těm jsme chtěli ukázat australský buš v jeho letní kráse.

Ze Sydney jsme vyjeli už v pátek večerním vlakem do Blue Mountains. Tehdy ještě ze Sydney jezdily staré červené vagóny připomínající Orient Express. Tedy zvenku nablejskané, až oči přecházely, a uvnitř naprosto čisté, kroky tlumily plyšové koberce, jednotlivá kupé měla pohodlná křesla pro tři na každé straně a nad vypulírovaným oknem v jakémsi košíku byla karafa s vodou a šest sklenek. Na každém konci vagónu byla toaleta, umývadlo a sprcha. Vše zářilo čistotou a mosazné kliky, páčky a knoflíky byly vyleštěné, že vypadaly jako ze zlata. Navíc tam nevládl známý smrad, ale vše vonělo jakýmsi čistícím a desinfekčním prostředkem. Prostě pro jednoho, co víc jak 25 let používal vlaků ČSD v srdci Evropy, to byl nezapomenutelný zážitek. Připadal si jako v Jiříkově vidění. Vzpomněl si na pořekadlo, že podle úrovně záchodů poznáš kulturu národa. No podle toho se tento octl v zemi s kulturou o několik stupňů vyšší než ta, ve které vyrostl.

V Blackheathu, naší cílové stanici, jsme byli málo po půlnoci a pak jsme ještě asi 5 km šlapali nocí k místu zvaném Neat’s Glen. Tam, už v buši, jsme ulehli pod hvězdnaté nebe a ve spacákách slastně pod širákem usnuli.

Ráno nás vzbudili uřvaní papoušci a probouzeli jsme se do jasného a pravděpodobně i horkého dne. Gary, jeden z Australáků, se jaksi vrtěl ve spacáku a řekl nám, že má nájemníka. A taky že jo. Zanedlouho otvorem u krku vylezl zdatný black snake, plazivka to kobrovitá, a odplazil se do klidu buše. Patrně v relativním chladu noci, je to tu přes 1000 m. n. m., se zalezl ohřát a ranní vrtění ho z pohodlného hotelu vyhnalo. Naši hosté z Anglie byli v mírném šoku. My jsme naopak dělali haury, jako by to bylo na denním pořádku, i když se nám něco takového stalo poprvé.

Rychle jsem se sbalili, posnídali a vydali se na cestu, dokud nebude hic. A hic byl. Když jsme scházeli do krásného Grose Valley, tak už bylo 43 °C a „naši“ Angličani, kteří před týdnem dojeli z anglické zimy, padali na hubu. Do 11 hodin jsme se doškobrtali k Junction Rocku. Tímto nápaditým jménem oplývá skála u soutoku potoku Govett, kolem kterého jsme přišli, a menšího, co teče od vodopádu jménem Nevěstin závoj, který padá celých 300 metrů jen tak volně luftem. Na protějším břehu od skály jsme se ve sporém stínu eukalyptů utábořili.

Teplota vylezla ke 48 °C a nám zbývala nálada jen na smočení v krásné tůni pod skálou. Byli jsme tam sami. Kterej soudnej člověk by v tom hicu šel do buše, že jo? Ostatně se tu říká, že jen „mad dog and Englishman go out in midday sun“. Naše skupina jaksi kvalifikovala. Tři ze sedmi byli Englishmeni a navíc jeden notně praštěné Brňák.

Tůň s průzračnou zelenkavou vodou se stala útočištěm sedmi nahatým chlapům. Ve vodě se různě blblo a pak odpočívalo na skalní lavici ve stínu pod skálou. Jakmile se voda uklidnila, tak se tam začly míhat rybky, ba i ryby pstruhovité. Pod policí, na které jsme leželi, byla vodou vyhlodaná jeskyně či velký převis. Jak jsme tak čuměli do tůně, tak Bill zahlédl nějaký velký stín, který se jen na okamžik ukázal pod převisem, aby se opět pod něj schoval. Vzbudil tak naši zvědavost. Tušili jsme velkou rybu, ale nikdo neměl na dvoudenní vandr vlasec a háček, tak jsme nakonec uvázali na svázané tkaničky kotletu z berana a se skalní police ji Gary spustil do vody. Leželo nás tam všech sedm naháčů na břiše a upřeně zírali do čirých vod. Musel to být pohled pro bohy.

Vtom se to stalo. Velký stín se mihl vodou, kotleta i s kusem tkaničky zmizela a my jsme čuměli s otevřenýma hubama na prázdné konec tkaničky. Pod převisem přebýval největší úhoř, jakého jsme kdy kdo viděli. Obluda tlustá jako stehno a dobře přes dva metry dlouhá. Mlčky jsme se po sobě podívali, zkontrolovali si naše mužské „vozdoby“ a do té tůně jsme už ten den nahatí nevlezli. Byli jsme všichni ještě nerozmnožení a neradi bychom byli o tuto možnost připraveni nenasytným úhořem. Takže setkání s místní obludou šťastně skončilo. Jen provázkem místo tkaničky v Billově botě.

Ale zpět k našemu dnešnímu výšlapu. Jakmile si naši potomci dobili baterky, tak jsme se vydali proti toku potoka Greaves. Cesta zpočátku začíná pozvolna stoupat, aby záhy začala stoupat dosti příkře. Potok tvoří ve skalnatém korytě četné kaskády a vodopády. Chodník zde téměř mizí a jde se tudy, kudy a kde buš pustí. Podlézají se spadlé stromy, přelézají balvany a tak máme všichni řádný tělocvik. Docházíme k místu, kde opět odpočíváme a kluci dobíjí baterky. 

Na skalní stěně, co je za potokem, je vidět černě se lesknoucí vrstvy černého kamenného uhlí, které jen stačí odkopnout a na ohýnek přiložit. Zanedlouho se noříme do třetihorní krajiny deštného pralesa a vstupujeme do Grand Canyonu. Zde, v příšeří, crčí s okolních stěn voda a cesta je VELMI zajímavá, zvlášť pro malé kluky. Přes obtížnější místa si je musíme podávat.

Asi po čtvrté hodině odpolední se nám začíná krajina otevírat, přecházíme potok Greaves a vydáváme se pod klenbou stromových kapradin do prudkého svahu, který nás asi za půl hodiny dovede k autu zaparkovaném na Neates Glen. Nezbývá, než se všichni nacpat do auta, přejet k druhému na Govett’s Leap a pak každý ve svém k nám asi hodinku po Great Western Highway. Už se těšíme na chutný dlabanec, lahodné tekutiny a příjemnou zábavu. Potomci, jako obvykle, po celodenním tělocviku usínají cestou.

Psáno 13. 8. 2014.

Další fotografie najdete zde.