25. dubna jsme zde u klokanů oslavili „ANZAC day“, svátek zdejší státnosti, něco jako 28. říjen v zemích česko-moravsko-slezských. Zdejší oslavy však mají větší glanc a na zúčastněných je vidět národní hrdost. Průvody válečných veteránů jsou dobrovolně a hojně zastoupeny. Ti, které už tělo do průvodu nepustí, jsou zastoupeni potomky a příbuznými, kteří mají připjaty medaile, které si ten který veterán vysloužil. Ulice jsou lemovány tisíci diváků, děti nevyjímaje.

Austrálie je země s anglosaskou tradicí, kde jdou udatní bojovníci, kteří padnou za vlast, do Valhally. Přesto tu není povinná vojenská služba. Do armády se tu dobrovolně hlásí profesionálové obého pohlaví. Tam dostanou už tradičně tvrdý, avšak kvalitní výcvik a pak jsou po dobu své kariéry v armádě převelováni z místa na místo. Rozhodnou-li se kariéru předčasně ukončit, obvykle se velmi dobře uplatní v civilním životě, právě díky kvalitám a odbornosti, kterou získali po dobu služby. Navíc zdejší společnost na bývalé vojáky a jejich zásluhy nezapomíná.

V téměř každé osadě je „ANZAC memorial“. Je to obvykle pomníček na prominentním místě a na něm jsou vytesána jména dobrovolníků, kteří padli v různých válečných konfliktech, jichž se kdy Austrálie zúčastnila. Každoročně na ANZAC Day (celoaustralský svátek, kdy se vzpomíná padlých a ostatních, co bojovali za to, v čem tu teď žijeme a, jak se zde říká, „they gave us the future”), se u tohoto pomníčku sejdou lidé, slouží se ekumenický církevní obřad za východu slunce, pronesou se moudré řeči a kolem pomníčku se nakupí květiny. Zvláštní, smutná atmosféra za rodícího se dne, kterého se tito už nedožili.

Uplynulo už 101 let od 25. dubna 1915, kdy se spolu s anglickými a francouzskými vojáky vylodili i Australané a Novozélanďané na pobřeží Turecka u Gallipoli, kde svedli významnou bitvu. A právě nasazení a neohroženost Australanů a Novozélanďanů, jejich vysoké ztráty a zásluha za vítězství daly vzniknout této tradici, která doposud stmeluje občany obou národů.

Bratři Robert a Stephen Allenovi, kteří padli u Somme

Z Austrálie, která tehdy měla necelých pět milionů obyvatel, se přihlásilo 330 tisíc dobrovolníků, kteří bojovali po boku britské armády. Australané spolu s dobrovolníky z Nového Zélandu se vyznamenali neobyčejnou bojovností, odvahou a nasazením. Tehdy se vytvořil ANZAC (Australian and New Zealand Army Corps) pod velením generála Birdwooda. Nebylo to zadarmo. Z 330 000 Australanů bylo 226 000 zraněno nebo zabito. To představuje 68,5 %. Mrtvých bylo 60 000. I když jich padlo hodně u Gallipoli v Turecku, tak 30 000 padlo ve Francii u Villers Bretonneux a Mont St. Quentin. Mají tam hřbitovy a tamní Francouzi mají Australany od těch dob opravdu v lásce. V roce 1998, k osmdesátiletému výročí ukončení 1. světové války, bylo všem 66 dosud žijícím veteránům těchto bitev udělena nejvyšší francouzská vyznamenání. Všichni byli kmeti - sto i více let. Většina z nich měla možnost se při té slávě ve Francii ukázat.

V této válce však po boku vojáků bojovala i zvířata, podobně jak se děje i dnes, kdy to jsou převážně psi. Tehdy měla armáda i jízdní jednotky a jen jízdních koníků bylo do bitev 1. světové války z Austrálie posláno 136 000. Ovšem i zvířata tažná, opět koně, ale i velbloudi, osli a mezci. Pouze jeden kůň, jménem Sandy, který patřil generálovi siru Williamu Bridgesovi, který padl u Gallipoli, se vrátil zpět do Austrálie. Díky karanténním předpisům většina z 13 000 koníků, kteří tu hrůzu přežili, byla prodána k užívání britské armádě v Indii a zbytek byl usmrcen.

Zrovna tak dobré jméno jako v 1. světové válce získali příslušníci ANZAC ve světové válce druhé. A byli nasazeni na všech bojištích - v Evropě, Africe, Pacifiku a Asii. Tentokrát byly jejich ztráty podstatně nižší - „jen“ 21 000 padlých a 58 000 zraněných, ale Austrálie a Nový Zéland dozrály jako plnoprávné národy s vlastní identitou. Oprostily se od koloniální mentality. Získaly národní hrdost a ve Vietnamu už bojovaly jako plnoprávní členové ANZUSU, zdejšího ekvivalentu evropského NATO.

Příslušníci 176. letecké eskadrony připravují ke shozu humanitární pomoc iráckým civilistům

Je zajímavé, že oslavy ANZAC day ztratily na popularitě a jakýsi glanc v letech sedmdesátých, poznamenaných právě vietnamským konfliktem. Avšak od druhé půlky let osmdesátých je zájem obyvatelstva o tuto tradici rok od roku vyšší. Stále více a více občanů se zúčastňuje oslav a průvodů. Letos byly ulice nejen v Sydney, ale i v menších městečkách v „country“ zaplněny. A to nejen nostalgickými geriatriky jako já, ale i mladými dospěláky a dětmi.

Bývalí vojáci tu mají i jakýsi svůj klub. RSL, Returned Servicemen League, tedy liga válečných veteránů. Tato liga se stará o to, aby bývalí vojáci nebo jejich rodiny nestrádali. Mají klubovní budovy v každém městečku a ve velkých městech v každé čtvrti. Zde je možná zábava, jídlo, pití a popovídat si s kamarády. Zajímavá je i jejich tolerance k příslušníkům jiných armád. Konečně nejsme už ve válce, že ano. A tak se může stát členem australský občan, který kdysi bojoval v japonské, německé a nebo třeba i v ruské či české armádě.

Tuším, že projevit trochu úcty a vděčnosti těm, kteří přinesli velkou osobní oběť a mnohdy i oběť nejvyšší pro to, abychom tu měli to, co tu nyní máme, není na škodu.

Nezbývá mi než dodat, že mě přepadá smutek, když si vzpomenu, jak dopadli a dopadají váleční veteráni v zemích česko-moravsko-slezských. Patrně bychom se měli zamyslet nad naší národní povahou.

Viz též zde:
Anzac Day 2016: Thousands attend dawn services, marches across Australia and overseas to honour fallen soldiers
Anzac Day marked across Australia and the world: As it happened